Dělostřelectvo

 


 

Dělostřelectvo

 

K zajištění masivní dělostřelecké podpory jak v ofenzivních, tak i v defenzivních úlohách mělo dělostřelectvo polní, horská a lehká děla plus houfnice. Byly to především dělostřelecké pluky, na jejichž bedrech spočívala úloha ničit nepřátelské pozice a opevněná postavení obrany a vést palbu proti dělostřelectvu nepřítele před útokem pancéřů. Dělostřelectvo bylo nezbytné pro jakékoli pozemní síly útočící na nepřítele. Jak pěchotní, tak motorizované dělostřelecké pluky tvořily páteř armády a urovnávaly cestu tankovým divizím, aby mohly prorazit a dosáhnout prvních taktických úspěchů. Jakmile se tankový útok rozvinul, dělostřelectvo se pohnulo dopředu s první vlnou a pokračovalo v ničivé palbě na všechna místa, kde byly nepřátelské protitankové zbraně, tanky nebo dělostřelectvo buď objeveny, nebo kde se jejich přítomnost přinejmenším předpokládala.
Nejrozšířenějším dělem války byla 10,5cm lehká polní houfnice leichte Feldhaubitze 18 (leFH 18). Když vypukla v roce 1939 válka, bylo jich ve službě více než 5000. Později byla během války tato houfnice upravena a dostala úsťovou brzdu a silnější hnací náplň. Ale brzy se ukázalo, že je příliš těžká a těžkopádná, takže Němci v roce 1941 houfnicovou hlaveň připevnili na podvozek 7,5cm protitankového kanónu Pak 40.
Další, až do konce války široce používané dělo byla 15cm těžká polní houfnice sFH 18. Obstarávala podporu nejen pro postupující pěchotu, ale poskytovala i spolehlivou podporu pěchotě ustupující na východní frontě před Rudou armádou, útočící ze všech stran. Původně tuto těžkou houfnici tahali koně, ale bylo to považováno za nešikovné a pomalé. Nakonec zbraň tahali jen ti nejlepší koně, a to rozebranou na dvě části.