Portál Vojna.net

Zajimavosti-vyprávění očitých svědků - Životní osud jednoho sovětského tankisty

Anonymous - 2/10/2009, 08:07
Předmět: Životní osud jednoho sovětského tankisty
Při brouzdání na netu se mi podařilo mezi mnoha dalšími články narazit na jedno celkem zajímavé vyprávění a tak Vám ho zde předkládám.
Volně přeloženo z ruštiny.


Předmluva Vsjeslav Ďjakonov

S tímto člověkem jsem se seznámil celkem náhodně při průjezdu Volgogradem v létě 2000. Měl jsem několik hodin čas a během nich Ivan Jerastovič, již upoután na lůžko po prodělané mrtvici, vyprávěl o válce. Neměl jsem po ruce fotoaparát, abych ho vyfotografoval. Z války, stejně jako mnozí, neměl žádné fotky ani deník – pouze ocel v těle a vzpomínky. Přečtěte si je. Ty jsem pouze trochu upravil a chronologicky seřadil. Bohužel již nic není možné upřesnit a doplnit – Smoljakov I.E. zemřel v srpnu 2000, týden po našem rozhovoru.
Vzpomínky řadového vojáka.

?idič obra
Ivan Jerastovič Smoljakov, nar.1918, rotný, držitel medaile „Za odvahu“.

Narodil jsem se ve vesnici Ivanišči Vladimirské oblasti. V rodině jsme byli čtyři děti – tři bratři a sestra, já nejstarší. Otec brzy zemřel a já se ve 12 letech stal mužikem – to znamená živit rodinu. Pokud by nebylo kolchozu, jistě bychom zemřeli. I když ani v kolchozu to nebylo nejlepší, přetrvával hlad, zejména v letech 1933 – 1934. Od dětství mě zajímalo železo a všelijaké mechanizmy a když se v kolchozu objevil traktor, ihned jsem traktoristovi pomáhal a později sám usedl za volant – a to mi ještě nebylo 14 let. V 16 jsem již byl nejlepším traktoristou ve vesnici. Jenom to umožnilo živit mé bratry – ještě byli příliš malí. A když prostřední dosáhl 14 let (Griško), učil se na traktoru…. Tak když mě v roce 1938 povolali do armády, o rodinu obavy nepanovaly.
…U komise měl prohlédl doktor a vojenský komisař řekl:
„Ty jsi tedy byl traktoristou?“
„Byl“ odpovídám
„Budeš tankistou!“ Upřímně jsem se zaradoval…
Nastoupil jsem do tankové školy, v Orše byla, a začal studovat na řidiče-mechanika tanku. Nejprve to šlo těžce, nebooť s gramotností to u mě nebylo nijak dobré – pouze dvě třídy ve vesnici… Ale snaha vykonala své a tanky se mi líbily. Velmi se mi líbily – síla v nich je neobyčejná. Také jsem dokonce během řízení zpíval… A opět pomohl zájem o stroje. Ke konci jsem již patřil k jednomu z nejlepších mechaniků na škole. Vstup do komsomolu. Po ukončení jsem se stal zvláštním velitelem (později, od roku 1939 nebo od 1940 četař).
Nejdříve výuka probíhala na zkušebnách – to znamená sedadlo stejné, dva rajčáky, přístrojová deska – a instruktor ti dává povely… potom nás posadili na tanky – na T-26. tehdy jsme začínali špatným zkušebnám rozumět – v tanku je tlak na rajčáky mnohem větší a udržet je těžké. S nezvykem se mnozí měli problém vypořádat – horší než u pilotů! Zejména nás učili řídit. Ale pochopitelně i techniku. Ty, kteří se tam s námi cvičili na velitele, si ještě pamatuji…. Ale v celé škole byly pouze dva tanky s radiostanicemi – no znáš to, takovéto kolem věže, ostatní holé. ?ízení probíhalo zejména na tankodromu, dlouhých přesunů moc nebylo – pouze dvakrát, jednou 30 km a podruhé 50 km… Ještě mohly být další, ale při druhém přesunu posluchač Jermilov z druhé školní roty (já byl v první) nechal spadnout tank do strže a sám zmrzačil sebe a instruktora. Poté všichni museli opět trénovat na tankodromu. Po ukončení nás rozdělili po jednotkách. Jako jeden z prvních dorazil plukovní komisař a mezi všemi vybral mě. Sebral pak ještě další 4 lidi.
Seřadil nás a řekl: „Vás, nejlepší, jsem si vybral speciálně! Budete sloužit na nejlepších tancích, které Rudá armáda má!“
Dorazili jsme k jednotce. Co to je za tanky – ty jsme neznali. Jasné, to není T-26, neboť jednotka nesla název „Zvláštní těžká tanková průlomová brigáda“. Na Ukrajinu, tedy přijeli jsme do Charkova. A potom, za několik měsíců nás přesunuli do Žitomiru…
Avšak namísto do kasáren nás po lázních vedli na seřadiště a zařadili do školního praporu – opět říkali, budete se učit! Protože stroje jsou složité a tajné.
A jak jsem poprvé tento tank viděl, otevřel jsem ústa. T-26 a tohle po traktoru - ..a co to, tolik věží – pět kusů. Hlavně trčí všemi směry, pásy jsou do výšky dospělého člověka! Aby se tam někdo dostal, musí lézt po speciálním žebříku. A celý je takový ohromný, že slovy to nejde vyjádřit. Strašný také. A posádka – celé fotbalové mužstvo, až 10 lidí!
Začali nás na tanku školit. Nejdříve konstrukce – motor, převodovka..Za rajčáky nás zatím nepustili. Potom jsem se zcela zarmoutil – i když jsem byl řidič mechanik, tank řídit nebudu. Moje práce – motor. Střílet z kulometu jsme se museli naučit – ve škole nás to sice také učili, ale málo – naše práce byla motor, olej… velmi jsem se zarmoutil a šel za velitelem, roty. …Ale velitel roty, nadporučík Bosoj ..řekl: „Učit se řídit budeš – budeš muset umět nahradit řidiče!Ale tam, řekl, je vzdělání třeba. Možná se potom dočkáš…“
I tak mě to mrzelo. Dá se říci, že jsem již byl do tohoto stroje zamilován… Tak když nás začali učit řídit, celý den jsem se od rajčáků nezvedl. Instruktor řekl – odpoči? si a já že ne! …Tento tank, T-35, bylo velmi těžké řídit. T-26 se ve srovnání s ním řídil snadno. A zde já za den své ruce tolik namáhl, že pro tento nezvyk mě trápily křeče. Instruktor nás poslal umít se a najednou proti mě velitel roty. Zasalutoval jsem mu, ale ruce se mi nepodařilo zvednout výše jak k ramenům. Musel jsem sklonit hlavu, abych dokončil pozdrav. .. A on „To je co za nehoráznost!“ …Odpověděl jsem, že jsem si ruku namohl při řízení za rajčáky. Vyslechl mě, pokýval hlavou a řekl: „Dobře, jděte--- podívám se potom“ začal se na mě pozorně dívat. „S instruktorem Stěcenkem hovořím často, tak se ho zeptám“.
Za dva měsíce komise – školení skončeno. A najednou mě pozvali do kanceláře – seděl tam major, velitel praporu, Bosoj a Svěcenko. Major mi řekl: „Soudruhu Smoljakove! Mi víme, že se chcete stát starším řidičem-mechanikem, protože máte tanky rád a ve své práci se vyznáte. Ale zaujmout tento post nemůžete pro nepřiměřenou hodnost a vzdělání. Avšak naše brigáda se nyní rozšiřuje, budou přicházet nové stroje a při první možnosti doporučím veliteli jednoho z praporů jmenovat vás starším řidičem-mechanikem. Když si zvýšíte svou kvalifikaci – zůstanete v našem školním praporu zástupcem instruktora“ Jak řekl, tak se i stalo. Po roce jsem byl nejdříve zástupcem instruktora a poté instruktorem ve školním praporu a svého jsem se dočkal. Dali mi třetí zub na výložky a dostal jsem i stroj.
Ale čestně řečeno, T-35 nebyl z cukru. Velmi těžký stroj a složitý. V řízení také velmi těžký – kdepak! Velmi potřebné bylo mít fyzickou kondici, aby ho někdo dokázal uřídit – nemluvím o celém dni, celý den se řídit nedal. Proto bylo takové pravidlo – po 50 km cesty byla prováděna preventivní prohlídka. K poruchám docházelo často, zejména u převodovky to bylo špatné. U mě na stroji se za půl roku měnily dvě rychlostní skříně. A dlouhé trasy jsme nejezdili, stroje bylo potřeba šetřit.
V roce 1940 na jaře mě jako nejlepšího mechanika vyslali na prvomájovou přehlídku do Kyjeva. Rozuměj, za tři týdny jsme museli připravit stroje – probrat všechny motory, převodovky, všechno do posledního šroubečku. Protože šlo o velkou čest a mi se touto ctí pyšnili – veškerý čas se věnoval strojům. Byli jsme velmi vzrušení, vždyť jsme představovali celou Rudou armádu… Zhubl jsem o 4 kila, ale nevadilo to! Na samotnou přehlídku si moc nepamatuji. Z poklopu toho i tak není moc vidět a v hlavě koluje neustále jedna myšlenka – stroj musí tuto trasu vydržet. Tímto způsobem jsem hleděl na předek stroje. A po přehlídce nás nějaký generál pozdravil a chválil za odvedenou práci a všem stiskl ruku. Ne, nebyl to Timošenko. Nepamatuji si příjmení. Ale pamatuji si to dobře – všechno jsem napsal domů matce a ta tento dopis četla celému okolí.
V létě 1940 nás přesunuli na Západní Ukrajinu, ke Lvovu. Když naši šli osvobodit Západní Ukrajinu, velmi nám bylo líto, že nás se rozkaz netýkal. Přijeli jsme až na osvobozené území. Dali nám pokyny zvýšit pozornost, neboť i když je území naše, nepřátel je stále ještě mnoho. Postup se všeobecně přerušil… Formovali nás nanovo, stali jsme se 34.tankovou divizí. Pluk byl u nás vytvořen. Vybaven byl vždy na 100%, s náhradními díly té bylo dobré, vojenské městečko také dobré…
Čekali jsme válku? Čert ví… totiž čekali. Věděli jsme, že kolem čekají nepřátelé. Komisař nám politickou situaci často vysvětloval. Ale o to jsem se moc nezajímal. Byl jsem totiž přesvědčen, že nepřítele povalíme. Učili nás to tak…. Čas se zabíjel sportem, boxem. Byl jsem takový nízký a měl dobrou ránu. O válce se moc nepřemýšlelo. Avšak na jaře (1941) přišel čas mého konce vojenské služby. A velitel roty mně jen tak řekl: „Zůsta? Smoljakove jako délesloužící. V létě dostaneš dovolenou a na podzim tě pošleme do plukovní školy a staneš se staršinou. Jsi prvotřídní mechanik, je škoda o tebe přijít“ Já se zamyslel – proč bych se vracel do vesnice? Bratři vyrostli, Griška také předchozí podzim povolali a máti píše, že u nich je vše dobré, všichni pracují a jsou spokojení. A tady jsem spokojený a líbí se mi tu. No tak i uniforma samosebou…. A během propustek k tanci také není nouze o děvčata… Jde o vážnou vojenskou činnost a já jsem u toho… Ano… Napsal jsem matce že zůstanu jako délesloužící a že v létě bude dovolená – ať počká…
Tož 21.června jsme v klubu u nás byli v kině.. Nepamatuji se, co to bylo za film.. Ale ne „Čapajev“, ten znám, ten jsem měl rád a mnohokráte ho viděl, to bych si pamatoval. Dávali nějakou komedii. Přišel konec. A tu ve 12 hodin pomocný dozorčí v kasárnách: „Poplách!“ Oblékli jsme se a utíkali zaujmout místa na tancích. Doběhli jsme. Sedíme a čekáme odvolání poplachu. Potom přišla už pátá a poplach stále trval. Pokaždé jsme zaujali místa a poté byl poplach odvolán. Dokonce ani stroje z boxů nevyjely. Při tom byly podle zvláštního rozkazu od začátku června částečně vyzbrojené. Najednou povel: „Seřadit se!“ Seřadili jsme se. Stojíme a čekáme. Rozkazy žádné. Píchal jsem do boku našeho nabíječe – „Grišo, na co myslíš?“ A Gnědko, iniciátor vtipů byl najednou ticho: „Bude válka Vá?o“. Přibíhá náš velitel roty, kapitán Vjerjejev: „Stroje natankovat! Vyjet z parku!“
V tom nastal zmatek, ale natankovalo se rychle a stroje vyjely na polygon. Začalo se zásobovat střelivem. Již začalo svítat a najednou slyším burácet motory, letadla letí. Siluety byly na pozadí nebe černé…A najednou o něco jižněji – Bum Bum – výbuchy. Daleko, 12 km.. Takto pro mě začala válka.
Střelivo se doplnilo a dorazil rozkaz – vyrážíme na západ. Po ujetí pouhých 30 km stát – obrátit stroje! Na jihovýchod, na Sambor. Abychom se neztratili, v rotě jsme na věžích zezadu napsali křídou číslo 2 – druhá rota to znamenalo. Ale kolona zatím jede dobře. Ve dvě hodiny nás poprvé odstřelovali – přiletělo malé letadlo, svrhlo pár bomb a zapálilo autodílnu. Dva tam byli raněni.
Do noci jsme urazili 70 km, shromaždiště bylo v lese – dívám se, jeden stroj z praporu již chybí. Ale v noci dorazil, opravili ho na cestě. Pro první dny jsem žádný zvláštní rozkaz nedostal. Ve dne jedu, v noci stojím. Dlouho jedeme, celé dny. Kolona tanků, stroje. V první den byly cesty prázdné, potom začali přibývat utečenci, čím dále, tím více. Párkrát nás předběhli pěchotní jednotky.
Třetí den přišel rozkaz – postupovat pouze po lesních a vozových cestách. Zde se začala kolona roztahovat, náš pluk postupoval pomalu…. A všichni jedeme a Němci stále nejsou. Letadla létají, ale zdola šly špatně rozpoznat – naše nebo čí… První dny nebombardovaly. 24, když jsme se přiblížili ke Lvovu, nám jak se říká poprvé zatopili – kolik letadel nás tam bombardovalo, to nevím – vpředu, na začátku kolony, vybuchovaly bomby. Ale po 12 minutách stání bylo vidět roztaženou cestu. Otevřel jsem poklop a koukám – tamhle je sloup dýmu, co to hoří… Potom jsme míjeli shořelé stroje, i jeden tank stojí na krajnici. Nehoří, někdo se tam míhá. … Celkově začaly stroje zastavovat – po takovýchto cestách jak by ne… KPP hořely, motory se ničily – stýská se mi po míru – u nás v pluku je trvale 5 – 6 strojů v opravě. Zrovna u Lvova jeden stroj z naší roty, poručíka Komariského, zastavil. Zničili převodovku. A i s náhradními díly začal zmatek – něco bylo bleskově dovezeno, ale zabezpečovací prapor nás buď předstihl nebo nestíhal…
Žádné rozmluvy téměř nebyly. Něco si pamatuji – téměř jsme nic neříkali. Panovalo napětí – bylo třeba udeřit a mi nic. A již míříme na východ. A dělostřelectvo bylo slyšet. Po Lvově přišel děs. Kolona se roztáhla na desítky kilometrů, protože cesty byly prostě ucpané – hordy lidí, někdo na povozech, někdo pěšky… A Němci začali bombardovat. Najednou letadlo „Vzduch!“ na cestě vypukla panika! Posádky opouštějí stroje a utíkají všemi směry. Letoun již přeletěl a nikdo se nevrací. A mi potřebujeme postupovat vpřed! Jedna taková situace v zatáčce přede mnou… Velitel, náš poručík Stolbov zavelel: „Sjet ke krajnici!“ Stalo se…
80 km za Lvovem nám prasknul chladič. Zastavili jsme a to nadlouho. Nějaký major dorazil, předal rozkaz – místo soustředění jihozápadně od Brodů, zítra navečer. Začali jsme rychle opravovat. Prodělali jsme takto celý den a část noci. Začali jsme dohánět pluk. Ráno jsme kolonu dohnali, ale ne naší, ale sousední, 68.pluku.
50 km před Brody (to již bylo večer 27.června) nový rozkaz – stočit se na jih, na Zločev a odtud na Tarnopol…Kdo v pluku chápal, proč nás takhle honili… My už to nechápali. A nebili jsme sami. Tolik lidí se motalo na cestách a všichni neorganizovaně – nikdo nevěděl kudy kam… Tak proč šli tak pomalu…
Do Tarnopole jsme ani nedojeli a shořela nám hlavní spojka. To už nešlo nic dělat a tank jsme opustili. Kulomety zakopali jak bylo nařízeno, optiku sebrali s sebou. Náš velikán se tak ani k Němcům nedostal…
Kde byl náš pluk, to jsme nevěděli.. Solbov hlásil veliteli nějaké jednotky, která nás míjela a tento nás do ní zařadil. Posádku rozdělili různě a mě posadili na místo mechanika „dvacetšestky“. Její původní mechanik si poklopem pochroumal ruku. Jedeme na východ – neodbočili jsme, ale ustupovalo se. Všem to již bylo jasné a bylo nám bídně. Vedro, prach. Naše letadla nebyla vidět, jenom Němci brázdili oblohu (již jsme se je naučili rozlišovat). Díky bohu nás zatím nebombardovali. Zřídka kdy přiletěl bombardér a shodil několik bomb. Ztráty nebyly téměř žádné, ale zmatku plno. Zvláště s ko?mi byl problém – znova je pochytat a vyvést na cestu… Jednou shodili letáky. Co tam bylo nevím, ale jednoho rudoarmějce, který je sebral praporový komisař na krajnici zastřelil.. Panika vzrůstala: „Výsadek! Němci udělali výsadek!“ Odkud se to kdo dozvídal, čert ví. Pouze panika.
Jednou jsme ale padli pod nebezpečný nálet. Nikdo povel „Vzduch!“ neslyšel a přímo nad silnicí pár letadel a z kulometů po nás… Kde kdo zrovna stál, tam padl, pouze když přeletěli, vše začalo utíkat. A oni se na nás pověsili a znova nad silnici, ale již nestříleli. Proletěli nízko a pokud si pamatuji, tak se vysmívali. A po nich nikdo nestřílel. Jenom v kině jsem viděl, jak po nich stříleli. Tehdy každý přemýšlel, jak by se schoval. Až na podzim se začala menší letadla bát..
Brzy nás dohnala kolona 7.divize z našeho sboru (pozn. autora: podle všeho šlo o 7.motostřeleckou divizi 8.mechanizovaného sboru). Včlenili jsme se do ní. ?íkali, že mají rozkazem ustupovat k Proskurovu.
4.července odeslali můj T-26 s dalšími podporovat střeleckou rotu, jež náš ústup kryla.
Pamatuji se, byl tam takový kopec se sedlem, mi ho přejeli a viděli, jak dole, asi kilometr daleko po cestě od lesa jedou stroje. Hlavně náklaďáky, motocykly a broněviky. V binoklu bylo vidět – kříže. A již nás také spatřili, obrněné automobily se vydaly naším směrem a z cesty sjely i dva tanky. Já byl .. zamyšlený… poprvé v životě jsem viděl Němce. Nějak jsem se ztrácel. Pouze slyším, jak můj poručík ve věži opět radiově hlásí „Útočit!“ Poklop bouchl, poručík mě botou probral – vpřed!
Asi po 200 metrech najednou rána a tma. Podle všeho jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se – tma, jako v noci, nic nevidím, cítím žár, dým – hořím! Zakřičím… v hrudi velká bolest, pravou polovinu těla necítím, ale proto jsem nekřičel, ale proto, že jsem oslepl… Najednou mě kdosi tahá za límec, opět ztrácím vědomí. Znova jsem se probral – nabíječ Semjon mě táhne, sám špinavý a zakrvácený. Nepamatuji si jeho příjmení – zachránil mi život. Vidím, jak náš tank hoří… Pláču a nahlas křičím – hanba a zdržet to nemohu – tak jsem byl vylekán kvůli slepotě.
Co bylo pak si nepamatuji. Protože mé zranění bylo těžké – dvě střepiny v plících, jedna do ramene, ztráta velkého množství krve a téměř jsem nenabýval vědomí. Pamatuji si pouze, jak mě převáželi a jak se ke mně někdo skláněl. Během blouznění se mi zdálo něco jako kyvadlo v hodinách… U nás doma takové byly. Bál jsem se, že se kyvadlo zastaví a já zemřu. Probral jsem se znova v nemocnici v Kirovogradu. Ale tam se dlouho nepobilo a evakuovali nás do Charkova. Byl jsem na tom špatně a musel se tam provést druhá operace. Potom přišla na řadu evakuace Charkova a já se dostal do Voroněže a odtud nevím proč do Zagorska, k Moskvě. To bylo již v říjnu.
Uzdravování probíhalo těžce, ruka neposlouchala. V listopadu jsem byl uzdraven. Odeslali mě do záložního tankového pluku. Velitel mě na doporučení lékaře zařadil jako mechanika do dělostřeleckého pluku – tam to nebylo tak těžké. Ale Němci již stáli u samotné Moskvy a to nebylo dobré. Nyní přemýšlím, jaký hlupák já byl….. Byl jsem mladý a smrti se nebál. Bolesti ano, smrti ne. Ještě jsem se bál, že budu mrzák – to jsem viděl v nemocnicích.
Dostal jsem se do záložního pluku. Tam jsem dva týdny vzpomínal na to, co se zapomnělo. Zase jsem řídil T-26. Dali mi oblek, ale špatný, již obnošený. Také staré kukly nám dávali – tvrdé, gumové, ne pevné kožené. Vojenský kabát dali, boty – ale ne holínky. Ze záložního pluku mě odeslali ke 20.tankové brigádě.. Opět v ní byly T-26 a několik T-34 a desítka nových lehkých tanků T-70.(pozn autora – podle všeho šlo o T-60).
Hrozně moc jsem chtěl na „třicetčtyřku“. Ještě jsem jí neviděl, ale v nemocnicích o ní vyprávěli… Najednou jsem na ni koukal – jako by byla předurčena na taran… Ale nás, nově příchozí, posadili na T-26 a T-70. Já dostal T-70. Ten se mi nelíbil. Byl malý, stísněný, celý jako by spláclý. I kanón – co to je ráče 20 mm? Co s tím lze prostřelit? Ale rozkaz je rozkaz a s mým novým velitelem – podporučíkem Peškem jsme si začali na tank zvykat. A když jsem sedl za rajčáky, tak hle – již ne tak malý! ?ízení bylo lehké, jízda dobrá. Jezdil po jakémkoli blátě, i močály projel, byl pohyblivý. A jednoduchý. Jenom ten kanón…. Ale nás proti tankům nepouštěli – jen na průzkum a podporovat pěchotu…
Peško chtěl na tank namalovat hořící srdce – měl rád Gorkého, ale nerozhodl se. Měli jsme tedy pouze věžové číslo 11.
Tedy na konci listopadu jsem přišel k brigádě a 6.prosince jsme zahájili protiútok u Moskvy. Postupovalo se na Možajsk. Přišla velká zima, nechránili nás ani nafasované kožichy a válenky. Ti, kdož byly na „třicetčtyřkách“, udržovali pod podlahou stroje celou noc ohe?. To mi nemohli, náš stroj byl na benzín a vzplanul by. A nocovat nebylo kde, neboť vesnice na cestě byly vypálené. Pouze jednou se nám povedlo obsadit německý kryt. V nějakém stroji jsme s Peškem našli kanystr lihu a jak mrzlo, tak jsme ho ohřívali a horký pili. Ale na chvíli byl od všeho klid. To nás i chránilo …. Ale díky chladu bylo Němcům hůře než nám. Na všech místech bylo vidět – na mrtvých a zmrzlých, na zajatcích. Koukali jsme na ně jako na kozy. Pamatuji, jednou se nám podařilo najet na zmrzlého Němce, zastavit na něm a teprve potom byl objeven. Kdybych něco takového viděl nyní, bylo by mi ho líto. Tehdy ne…
Posílali nás stále více na průzkum, protože náš tank jel rychle a bylo třeba znát přesně, kde jsou Němci. Tehdy jsem si vysloužil svou medaili. Poslali nás na průzkum prověřit, zda existuje most přes řeku. Dorazili jsme na místo tank ukryli. Mostík stál na místě a v pořádku. Peško mi říká „počkej zde a já to obhlédnu“. Vzal samopal a odběhl. Za deset minut koukám, z druhé strany Němci. Dva náklaďáky… i s vojáky. A můj poručík nikde.
Já do věže a prohlížel jsem, co k čemu je. Když fricové dojeli na most, vystřelil jsem po nich ze 150 m. Jeden náklaďák vzplál ihned, Němci z něj popadali a broněvik, co jel vpředu rychle upaloval z mostu, sjel a zapadl. Dal jsem mu druhou ránu a zahalil se do kouře. Už jsem se dostal do zápalu a mlátím Němce. Ti se stahují zpět. V tom přiběhl Peško a zabral své místo ve věži. Pouze druhý náklaďák se nám nepodařilo zničit – na zpátečku ujel.
Když se vše uklidnilo, najelo se na most. 20 Němců mrtvých… Po navrácení Peško veliteli hlásil a já dostal medaili „Za odvahu“. 17.jsem ji obdržel …
Pěchota se zarazila o jednu vesničku. Šlo o tři dvory, ale německá obrana tam byla pevná, i kulomety. A přístupy pouze po holém poli. Jednou postupovali, pak se stahovali. Požádali o pomoc tanky.
Poslali nás – dvě T-70 a jednu „třicetčtyřku“. S pěchotou byla domluva – my s pěchotou půjdeme, budeme ji krýt a T-34 o něco vzadu, aby mohly kanóny likvidovat kulomety. ..Dobře jsme šli, pěchota téměř nezalehla, až když Němci začali střílet – to už jsme je bili. Zůstávalo na 300 m.
A všechno. Najednou všechno skončilo. Probral jsem se až v nemocnici. Kdo mě vytáhl, nevím, doktoři řekli, že pěšáci… Pouze jsem se dozvěděl, že v tanku jsem ležel dlouho a přišly omrzliny. Je to nesmysl… levou nohu mi museli amputovat - byla na hadry … A v pravé železo. Pochopil jsem, že jsem mrzák…
A o nemocnici ti nic vyprávět nebudu. Je to nanic….A co se stalo s Peškem..zahynul, pravděpodobně… Odhlásili mě v květnu. Zúčtovali, konečně, trochu upravili – mrzák, dvě těžká zranění.
Ve městě jsem nemohl něco děla a nikde žít. Vrátil jsem se do vesnice. Dorazil jsem k prázdné chalupě. Grišu ještě v srpnu pohřbili a na podzim naverbovali Sergeje, bylo mu již 17 let. Vždyť i mě částečně pohřbili. Sousedé říkali, že matka poté ulehla, již nevstala a v lednu zemřela. Sestra odjela do města a zanechala adresu. Já jí tam potom hledal…
Zůstal jsem ve vesnici… dával jsem do pořádku traktor a začal orat. Od Sergeje přišly od Voroněže dva dopisy a poté se stal nezvěstným. Sestru jsem hledal i po válce, ale nenašel…

Ivan Jerasimiovič Smoljakov toho mohl říci ještě mnoho.. Pracoval jako mechanik do roku 1947, poté se oženil a odjel na Ukrajinu. V padesátých letech si odseděl 2 roky za drobnou krádež a díky tomu měl také problém s vyplácením veteránské penze. Vychoval syna a dceru.
Tento rozhovor se uskutečnil 18.srpna 2000
Anonymous - 2/10/2009, 10:36
Předmět:
No tak pekne to začalo a končilo nie celkom radostne. Dík za pekný príspevok .
Anonymous - 2/10/2009, 23:23
Předmět:
mal ťažký život dotyčný kolchozník... Sad
Anonymous - 3/10/2009, 15:06
Předmět:
Zajímavé počtení
Anonymous - 4/10/2009, 16:55
Předmět:
No tak sním sa osud riadne pohral
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB