Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 13/12/2011, 08:23  Předmět:  Střelba z ládovaček Odpovědět s citátemDolůNahoru

Střelba z ládovaček


Pro pobavení i poučení jsem se rozhodl hodit do placu své starší texty o střílení z ládovaček. Ač se to nezdá, v odlehlejších končinách se předovky stále používají a zejména u mohamedánů jsou hlavně křesadlovky stále v kursu. Pro dnešek začneme mystikou

O střeleckých kouzlech a čarování

Vzhledem k tomu, že mi delší dobu nepadlo do ruky nic čerstvého ke čtení, rozhodl jsem se ku poučení ctihodného obecenstva sepsati krátké pojednání o čarování kolem střelby z palných zbraní.
Od nepaměti se kolem bojů i lovu ovíjí celá řada mýtů, pověstí a mystiky. Objevení a rozšíření palných zbraní přineslo jejich modifikaci a nové pole působnosti.
Čarování a rituály lze rozdělit do několika skupin podle toho, na co měla magie působit.

Proto první v řadě byla nezranitelnost (v dobové terminologii „státi se fest“, nebo „býti zmrzlým“).
Zajišťovala se buďto přímým „očarováním“, nebo pomocí amuletů. „Přímé“ očarování se nejčastěji provádělo pomocí „kouzelného“ pokrmu, nebo kouzelné formule napsané na papírku či pergamenu, který musel „uživatel“ sníst. Tímto způsobem si bylo možno zajistit nezranitelnost v nejrůznějším rozsahu (celé tělo, jen ohrožené části) a proti různým typům zbraní (palné, sečné). Do této sorty patří též nejrůznější motlitby a zaříkání.
Druhou nejrozšířenější formou ochrany byly amulety. Opět měly různé formy - od kousků různého materiálu (rostlin /hadí česnek, třezalka tečkovaná, mandragora/ či kamenů /ametyst, tyrkys, křemen, meteorit/) zašitých v oděvu, přes speciální řemeslné výrobky až po určité druhy mincí (například mansfeldské tolary či speciálně pro bojovníky s Turky ražené mince z Kremnice, obojí se svatým Jiřím) nošených jako přívěsky. Často byly jako amulet používány některé karty (žaludské eso, zelený spodek), jiné prozměnu rány přitahovaly (srdcové karty).

Druhé v řadě bylo očarování zbraně. Tato disciplína byla doménou lovců a myslivců, do jisté míry v ní hráli roli i umělci zdobící zbraně. Slovo „myslivec“ v těch časech označovalo svého druhu řemeslníka, každým coulem profesionála, který měl na starosti hospodaření v lesích na pozemcích svého zaměstnavatele (samozřejmě včetně organizace lovů a neuvěřitelného množství dalších náležitostí).
Cílem očarování zbraně bylo buďto zajistit si neomylnou střelbu, nebo naopak vyřadit konkurenta a ochránit vlastní zbraně před uřknutím konkurencí. K obojím účelům se používalo nejrůznějších dryjáků, od mechu z lebky oběšence, přes různé části zvěře až po živé hady a nejrůznější druhy hmyzu. Jeden z receptů na očarování vlastní pušky zní: „Hlaveň nabijeme prachem, vezme se malý had, vstrčí se do hlavně a nechá se v ní několik hodin, pak se vystřelí proti dubu.“ Toto kouzlo se nazývalo „studená sněť“ a mělo zajistit rychlou smrt cíle i v případě, že by zranění nebylo vážné.
K očarování cizí zbraně, aby se netrefila, stačilo (dle dobového receptu s názvem „Usadit lovce“) „najít kousek použité pucvole nebo hadru, kterým byla zbraň čištěna. Ráno se navrtá do dubu otvor, do něj se vloží inkriminovaný kus hadru a zatluče klínkem z hlohu. Dokud je hadr ve stromě, nemůže postižený nic trefit.“ K podobnému účinku vedlo též uřknutí pušky - stačilo prý, aby čaroděj pohlédl do hlavně.
V řadě receptů na očarování či uřknutí hrálo svou roli i místo a čas (hřbitovy, boží muka, šibeniční vršky, postavení hvězd a Měsíce, datum, hodina atd.).
Další, v některých končinách dosti rozšířený způsob ochrany a očarování zbraně byl takříkajíc „vestavěný“ od výrobce ve formě ozdobných prvků. Mohly to být vsazené kameny, ale i kovové ozdoby různých tvarů - osmicípé hvězdičky pro štěstí, srdce s „uhnutým“ rohem pro jistý zásah, nebo čtyřcípé hvězdice coby X proti kouzlům a čarodějnicím.

Třetí skupinou kouzel je očarování střeliva. V době, kdy se tato kouzla většinou praktikovala, se kule klasicky lily do speciálních kleští. Kdo střílí z ládovaček ví, o čem je řeč. Ve výrobě kouzelného střeliva hrají roli jednak drahé kovy jako je stříbro, případně zlato (spolehlivě zabíjejí či zraňují nadpřirozené bytosti a vyšší šarže v cizím vojsku), druhak pak různé předměty zalévané do kulí (kousky meteoritů nebo železa) či speciální přísady do odlévaného kovu. Lití stříbrných kulí získalo na věhlasu v době Třicetileté války, kdy došlo k masovému rozšíření palných zbraní a příslušných znalostí.
Pokud se „kouzelné“ kule lily z olova, hrálo roli (stejně jako ve výše uvedeném čarování) místo a čas. U myslivců nečastěji půlnoc na křižovatce lesních cest, kudy projíždí „divoká honba“.

Většina výše popsaných praktik byla dávána do souvislosti s temnými silami či přímo s peklem a jejich provozovatelé byli v případě přistižení tvrdě trestáni. O účinku většiny kouzel a pověr je možno silně pochybovat, i když nelze ignorovat jejich psychologický efekt v daném čase a prostředí.

Zaujalo-li Vás toto navýsot stručné a dosti nespojité pojednání, vyhledejte si v knihovnách či antikvariátech publikace Ludiše Letošníkové „Zbraně, střelci, puškaři“ a „Lovecké zbraně v Čechách“. Základem pro tento text pak byla kniha „Střelci a čarostřelci“ od Jaroslava Lugse (Naše vojsko 1977).


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 13/12/2011, 10:14  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ani se nedivím, že se lidé chytali každého stébla a chtěli v bitvě přežít i za pomoci zaříkávání a amuletů. Co dokáže jedna jediná obyčejná dělová koule, o tom se nedávno přesvědčili tvůrci jednoho populárně naučného seriálu. Podomácku vyrobené dělo mělo udělat díru v plastových barelech naplněných vodou (imitace lidského těla). Demonstrace, která měla ukázat, jak hrozná to byla zbraň pro sešikovanou jednotku, však dopadla podstatně "úspěšněji". Koule přeletěla kopec, proletěla barákem, nabrala zase výšku a u dalšího baráku trochu zrychtovala střechu. Pak spadla na zem a dohopkala k autu, kde ještě rozbila okno a v tom autě ji taky našli.


Link


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 13/12/2011, 10:33  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Kdyby tam neměli baráky ze sádroše, ale z poctivejch cihel, bylo by to zajímavější. V reálu byla úspěšnost zásahů při cvičení (do terče) 85%, ale v boji s bídou 30%. Od třicítky po americkou občanskou válku se jednotky kosily salvama na 20-40m, snajpilo se Těšínkama do 100m (obléhání Prahy Švédy). Fexta čil "zmrzlíka" bylo možno vyřadit použitím skleněný kule. ta víceméně suplovala šrapnel....


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 14/12/2011, 12:39  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Dnes přidám další text - tentokrát o tom, jak si opatřiti pro ládovačku "exportní" část krmiva. Berte v potaz, že ládovací jedno- a dvouranky jsou stále ještě jen na občanku a některé i extra vhodné pro obranu baráku či vozidla (howdah pistole).

Lití kulí

V běžné tuzemské literatuře (vyjma odborné) se disciplína lití kulí příliš nevyskytuje, pokud ovšem jednou dojde na fantasy s využitím palných zbraní ládovacího typu, vyplave dříve či později na povrch problematika střeliva.
Klasika praví, že ty pravé magické kule se mají lít o půlnoci na křižovatce lesních cest, kudy projíždí divoká honba (což platilo spíše pro myslivce), kdo to měl do lesa daleko, musel si vystačit s popravištěm. Materiálem mohlo být klasické olovo, nebo stříbro.

Když pominu legendy a nejrůznější pověry a shromáždím vlastní poznatky, je závěr jednoznačný.
Lití kulí je dost náročná „alchymie“ i bez magie. Problém je už se surovinou - obyčejným olovem (stříbro jsem z finančních důvodů zatím nezkoušel). Nejběžnějším zdrojem tohoto léty osvědčeného materiálu jsou staré vodovodní trubky. Jako kvalitnější materiál je uváděn stínící plech z kabelů, plomby na sudy, olovo z výstelek kotlů, naopak není doporučováno olovo z akumulátorů a liteřina - obojí pro přílišnou tvrdost a nežádoucí příměsi (nezkoušel jsem).
Výchozí surovinu (trubky) je nutno rozlít do použitelnější formy, materiál se při tom přečistí. Na tuto činnost je záhodno použít nějaký postarší plechový hrnek či obyčejnou plechovku vhodné velikosti a jako zdroj potřebného tepla podle okolností buďto otevřený oheň, plynový či výkonný elektrický vařič (případně sporák). Dalšími potřebami jsou formička na „pruty“(může být z plechu, kusu úhelníku či v horším případě z alobalu a v krajní nouzi korýtko ze dřeva nebo dobře namočené džínoviny v dřevěném rámu, což je o hubu, protože to prská.), stará naběračka, kleště a dostatečně velká ohnivzdorná podložka. Od věci není ani ochrana zraku a tepelně odolné (nehořlavé) odění.
Olověné trubky naporcujeme na kusy tak velké, aby se vešly do tavící nádoby, a roztavíme je. Taveninu občas mícháme naběračkou (či kusem dřeva – ale smrdí to a dřevo se zvolna pálí), čímž uvolníme mosazné armatury a nečistoty, které se posléze shromáždí na hladině a je možné je (naběračkou či kleštěmi) odstranit. Lze přidat i tavidlo – parafín, snižuje to ztráty. Po odstranění nečistot je možno pomocí naběračky (nebo nouzově rovnou z hrnku drženého kleštěmi) lít olovo do formy na pruty. Pruty z formy vyklápíme pomocí kleští, je nutno při tom dávat pozor, jestli už kov ve formě opravdu ztuhl. Ideální rozměry prutu se pohybují: délka 10-15 cm, průřez 1,5x2 - 2x3 cm. Tímto způsobem zpracujeme veškerou momentální zásobu olova, která tak získá na čistotě, skladnosti a transportovatelnosti. Je samozřejmě možné lít rovnou kule, ale tento přímý postup není většinou možno použít v terénu, navíc při lití ze surového materiálu zůstávají v olovu nečistoty, které se odstraňují při přečištění přetavením do ingotů.

Vlastní lití kulí je podobné předchozí proceduře. Potřebujeme kleště na kule, licí naběračku, olovo, nehořlavou či postradatelnou podložku (v terénu většinou kámen či rozštípnuté poleno) a dostatečně intenzívní zdroj tepla. Podle konstrukce kleští se možná ještě vyplatí libovolný dobře uchopitelný a snadno manipulovatelný těžší předmět (v mém případě tupá strana tesáku), kterým se bude „odklepávat“ střižný plech.
Na vysvětlenou: Dnes běžně používané kleště na lití kulí mají klasický tvar, na jejich čelistech jsou umístěny dvě půlky formy (kokily), kryté z vrchu střižným plechem. Tímto plechem prochází nalévací otvor do formy, plech sám je pohyblivě uchycen na jedné půlce formy, na straně protilehlé úchytu má výstupek sahající přes obrys uzavřené formy. Po odlití kule se úderem na výstupek střižný plech posune a odstřihne nálitek, z formy pak vypadne kule, kterou nemusíme v případě nutnosti dále opracovávat.
Ale zpět k lití – popis je specifikován pro činnost v terénu (otevřené ohniště, malý vařič).
Naporcujeme olověný prut či pruty na kousky odpovídající velikosti licí naběračky, dáme je do naběračky a roztavíme. Připravíme kleště - zkontrolujeme čistotu formy a styčných ploch (forma se musí hladce uzavřít a těsnit, navíc musí být suchá), překontrolujeme umístění a pohyblivost střižného plechu (nalévací otvor v plechu musí lícovat s otvorem formy) a kleště opatrně předehřejeme. Pokud bychom tak neučinili, mohlo by v lepším případě olovo zatuhnout v nalévacím kanálku a kule by se neodlila, v horším případě by při lití v kleštích vznikla větší bublina a následný efekt pak připomíná gejzír (příčinou bývá vlhkost ve formě), který žhavým, leč rychle tuhnoucím olovem pocáká všechno okolo. Bohužel olovo občas ztuhne až poté, co se vsáklo do oblečení (jauvajs).
Máme předehřáté kleště, olovo se v naběračce chová jako voda (je tudíž dost teplé), takže můžeme začít odlévat. Správná licí naběračka má nalévací hubičku či zářez a dobré kleště mají nalévací otvor ve střižném plechu formovaný jako nálevku, takže při troše cviku není problém nalít do kleští přesnou dávku olova a nepřelít. Olovo by na nalévacím otvoru mělo vytvořit malou „čepičku“. Po nalití olova odložíme naběračku zpátky na oheň, odklepneme střižný plech a vyklopíme kuli. Pokud nemělo olovo v naběračce dostatečnou teplotu, kule se neodlije celá a je nutno ji recyklovat, stejně jako nálitky odstraněné ze střižného plechu. Postup opakujeme, dokud je v naběračce olovo, pak (nebo průběžně - podle okolností) roztavíme další várku olova, odstřižené nálitky a případné zmetky a pokračujeme v lití, dokud nemáme dostatek střeliva, nebo nedojde materiál. Ideální je „jet“ na dvě nádoby – naběračku, ze které lijeme a větší plechovku, ve které se průběžně taví další olovo a ze které doplňujeme obsah naběračky. Pokud hodláme lít olovo doma a ve velkém, vyplatí se pořídit elektrickou pícku firmy Lee. Má termostat a vypouštěcí hubici s pákovým ovládáním pro přesné dávkování.

Ne všechny kleště jsou se střižným plechem, dostatečně kvalitní a dobře seřízené. Odlité kule je proto často nutné ještě dále opracovat. U kleští bez střižného plechu je nutno odštípnout nálitek a stopy po nálitku začistit, začištění nálitku se týká i kulí z tuctových kleští, kde je v kokile příliš dlouhý nalévací kanálek. Starší kleště občas nepřiléhají, takže je nutné začistit i otřepy po obvodu kule. Jsou i další způsoby ošetření, ale ty spadají do kategorie „průmyslové“ - mechanické oválení, spojené s grafitováním či přímo válcování kulí, ale to vyžaduje speciální vybavení.

Během lití může samozřejmě dojít k různým nepříjemnostem - o pocákání olovem je psáno výše, z různých příčin může dojít k vylití olova z licí naběračky, na akcích pak působí problémy jednak obecenstvo a druhak samotný oheň - kouř do očí, uhlíky v naběračce nebo její nestabilní umístění a následná ztráta olova, ožehnutí plamenem a spousta dalších nepříjemností si k tomu řeknou své. A to je lití za světla! Kdo dokáže odlít kule o půlnoci na křižovatce lesních cest bez moderního osvětlení a ztráty zdraví, nářadí či surovin, zaslouží si vyznamenání za šikovnost!


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 14/12/2011, 12:51  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Něco mě na padlo, ale možná to je blbost. Daly by se na lití kulí použít stará závažíčka na vyvažování kol u aut? V pneuservisech se jich válej mraky a možná by stačilo jen poprosit... A nemusely by se řezat trubky apod.


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 14/12/2011, 13:44  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Je to jeden z možných zdrojů, ale prej je lepší na kulivo do patronovejch záležitostí kvůli nějakejm příměsím. Do ládovaček by mělo bejt olovo co nejměkčí, ale pokud je to koule přes flastr do hladkýho laufu, hlavu bych si s tim nedělal.


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 14/12/2011, 14:32  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Mam ještě díl o nabíjení a díl o akční střelbě z křesadel. Pokud to bude někoho detailnějc zajímat, můžu spáchat i něco dalšího na daný téma.


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 22/12/2011, 10:07  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Takže přidávam další kousek:

Nabíjení předovek

Komponenty

1. Prach
V předchozím povídání jsem zpracoval tématiku lití kulí, nyní pokročím k nabíjení (tedy k použití produktu minulé činnosti).
Klasické předovky a řada dalších zbraní používá ke střelbě černý prach, tedy různě upravenou směs ledku, síry a dřevěného uhlí. K přechovávání a přepravě této substance slouží za běžných okolností nádoby všeobecně zvané prachovnice. Mohou být z nejrůznějšího materiálu a všelijakých tvarů, nejrozšířenější jsou dva základní typy – kovové z lisovaného plechu (tombaku, mědi či mosazi), nebo klasické rohy. Kovové typy a některé rohy jsou opatřeny uzávěry různých systémů s odměrkou na potřebnou dávku prachu. Pokud prachovnice nemá odměrku vestavěnou, používá se odměrka samostatná. Má podobu nádobky s vnitřním objemem odpovídajícím příslušné dávce prachu pro konkrétní zbraň. Při nabíjení se do ní z rohu nasype prach a takto odměřená dávka se pak přesype do hlavně. Prachovnice mají různé velikosti podle účelu, pro zbraně odpalované zážehem prachu na pánvičce se často používají dvě – jedna velká s hrubším prachem, který se sype do hlavně pod střelu, a druhá malá s jemným prachem, který se sype na pánvičku.
Pro střelbu je možné použít ještě jeden způsob – přechovávat předem odměřené dávky prachu na jednotlivé výstřely v samostatných nádobkách, papírových dutinkách či jakýchsi „nábojích“ (ujal se z angličtiny převzatý výraz „kártridž“, nově i český „polopatrona“, dříve též „patrona“), obsahujících v papírové dutince prach a střelu. Poslední uvedený systém je hlavně armádní záležitost.
Dávka prachu se liší nejen zbraň od zbraně (nejen každý typ, ale leckdy i konkrétní kus vyžaduje jinou), ale je závislá i na vzdálenosti cíle a kvalitě prachu samotného. Dnes se uvádí 1/5-1/8 váhy střely, dříve to byla 1/10 (kvalita prachu jde dolů).
V současnosti se jednotlivé výrobní šarže černého prachu Vesuvit LC liší kvalitou natolik (k horšímu), že při stejné dávce se zásahy na terči stěhují i o desítky centimetrů! Někdy se to dá řešit přenastavením miřidel, přenesením záměrného bodu, ale v některých případech bylo nutno měnit dávku prachu.

2. Ucpávky
Vedle kulí a prachu jsou ke střelbě zhusta zapotřebí i ucpávky – jakési špunty z různých materiálů, nebo takzvané „flastry“.
„Flastry“ se používají při klasickém stylu nabíjení, kdy je kulatá střela o něco menší než vývrt. Jako materiál slouží promaštěné plátno nebo kůže osvědčené tloušťky. Má tři úkoly – utěsnit střelu v hlavni, u drážkované hlavně udělit nezdeformované kuli rotaci (do drážek se zde zařezává plátno, ne vlastní střela) a promazat hlaveň.
Ucpávky se používají v případě, že se střela nabíjí „natvrdo“ do vývrtu hlavně, případně u hromadné střely (broků), aby střelu něco drželo v hlavni. Specifickou roli mají u revolverů, kde brání prošlehnutí plamene a odpalu více komor současně. Materiál ucpávek je různý, nejběžnější je filc, papír lisovaný i „volně ložený“ (zmuchlaný a nacpaný do hlavně či komory revolveru), v současnosti i jekor a molitan (molitan ale nefunguje – je řídký a snadno se spéká, ale to syntetika všeobecně). Filcové ucpávky bývají často na jedné straně maštěné, aby mazaly vývrt. Řada lidí experimentovala u revolverů se sypkými ucpávkami (moukou), ale osobně pochybuji, že za starých časů někdo takhle zhůvěřile plýtval jídlem. Podle dostupných informací se původně revolvery nabíjely „na doraz“ a střely zasunuté v rovině s přední hranou válce se utěsnily mazivem. Účel ucpávek je vcelku jasný, povětšinou fungují jako těsnění a mazací element, u revolverů brání prošlehnutí plamene (viz výše).

3. Mazání
Jde o mazání střel, případně ucpávek. Jeho účelem je ochránit vnitřek hlavně před pevným znečištěním (podle některých teorií se nečistoty chytají na mastnotu a ne na hlaveň), usnadnit nabíjení a také čištění po střelbě. Mazací směsi jsou různé, většinou se používá směs loje, sádla a vosku, jednotlivé složky převažují podle dostupnosti pro střelce a ročního období – v zimě měkčí směs, v létě tužší, aby po nabití mastnota nenasákla do prachu a nesnížila jeho účinnost. Někdy závisí i na náboženství – v Indii došlo ke vzpouře hinduistických vojáků, když vyfasovali střelivo mazané lojem. Řada střelců z revolverů používá vazelínu a některé (zejména americké) firmy dodávají vlastní speciální směsi. V praxi si každý musí vyzkoušet různé varianty a ověřit si, co mu nejlépe funguje. Mazat je možno flastry, ucpávky i samotné střely (ogivály do perkusek).

4. Střely
Střely ( projektily - v tomto případě jde většinou o klasické „kule“) mají nejrůznější složení, tvar a velikost. Rozlišujeme střely sférické („kule“, broky) a ogivální. Ty se dále mohou členit na expanzní (relativně tenkostěnné, nebo s dutým klínkem ve dně, při výstřelu se tlakem plynu roztáhnou, těsní a zároveň se zaříznou do vývrtu) a kompresní (mají ve dně malé zahloubení, na dně komory zbraně je trn, na který se střela narazí několika ranami nabijákem a tím se roztáhne a utěsní). Mohou se nabíjet přímo do vývrtu („na tvrdo“), jejich průměr zhruba odpovídá nebo velmi mírně přesahuje ráži vývrtu v polích (kdyby to bylo v drážkách, nastal by problémSmile) a to jak kule, tak ogivály a některé speciální střely (reály a střely tvarované podle vývrtu – např. withworth), tento systém se většinou používá u perkusních zbraní. U revolverů by se měla kule při lisování do bubínku mírně oříznout! Pozor! Velikost střel (a kleští) se může lišit o tisíciny palce a je tudíž dobré svou zbraň proměřit. Roli zde hrají tisíciny milimetru a pro ráže .44 a .45 některé publikace uvádí i několik desítek „oficiálních“ průměrů střely. Ogivální a speciální střely jsou namazané (viz Mazání). Klasicky „přes flastr“ se nabíjí kule menší než průměr vývrtu, nerozhoduje, jestli je vývrt hlavně hladký či drážkovaný. Je to nejstarší metoda nabíjení u ručních palných zbraní.
Hromadné střely – broky, šrot, sklo, sekané či kapané olovo se buďto sypou do hlavně bez obalu, nebo se do ní zasouvají v podobě kontejneru – papírové dutinky, plátěného či koženého pytlíčku plněného hromadnou střelou.
Všeobecně platí, že střely musí být kvalitní, hladké a musí být příslušné rážeSmile!

5. Kapsle
K odpalu u perkusních zbraní potřebujeme kapsle (úředně „zápalky“). Jejich rozměry by měly korespondovat s velikostí a stavem pistonu. Máme oficiálně tři velikosti - 4; 4,7; 6 mm a celou řadu výrobců (specifikuji to pro tuzemsko). Pro revolvery se osvědčily německé „čtyřky“ RWS s jemně drážkovaným povrchem, jsou z tenkého plechu a jejich zbytky neblokují mechanismus tak, jako masivní tuzemské „SB“(ty se hodí pro jednoranky). Navíc jsou menší, než naše „čtyřky“ a lépe sedí na menších pistonech. V případě „šestek“ pro těžší pušky a velké pistole jsou k mání jen produkty RWS (čtyř- a šestikřidélkové). U menších velikostí se vzácně vyskytují i produkty jiných výrobců (Remington). Je nutno zjistit v praxi, co ta která zbraň vyžaduje. Pokud kapsle nesedí (je velká), lze ji v prstech opatrně zmáčknout (zploštit), pak bude držet i na hodně tenkém pistonu.

6. Pomůcky
K nabíjení ládovačky potřebujeme vedle výše zmíněných propriet ještě nabiják od zbraně nebo raději jeho celokovovou kopii (pokud je originál dřevěný či plastový), krátký nabiják a paličku. Někdy je rukojeť paličky uzpůsobena jako krátký nabiják. Na standardní střelnici ještě přijde k duhu podložka pod pažbu (střílíme-li z pušky a nechceme devastovat botku pažby o betonovou podlahu či si otloukat vlastní nohu). Pro manipulaci s kapslemi menších ráží se zhusta používají kapslovníky, čili zásobníky na kapsle. Kovové hlavně pro revolvery, různé lovecké kožené pro ostatní typy zbraní.
Specifikem trapperů jsou nabíjeci destičky – prkénka s otvory, ve kterých jsou zasunuty kule (někdy už balené do flastrů). Připravenou střelu stačí šoupnout nabijákem do hlavně. Občas je možno nechat vyrobit i speciální držák, obsahující dvě střely ve flastru a dvě dávky prachu.

Nabíjení

1.Běžné
Zkontrolujeme zbraň, ověříme průchodnost zápalného kanálku, kvalitu a upevnění křesacího kamene, odmastíme hlaveň výstřelem bez nabití střely, případně odpálením kapsle. Profoukneme hlaveň (kouř ze zátravky či pistonu dokazuje průchodnost, pokud ne, máme problém). Je záhodno odmastit i s nabitím prachové nálože bez střely – kapsle či dávka prachu na pánvičce odmastí komoru, ale ne hlaveň a mazadla znehodnocují prach. Odměříme dávku prachu, nasypeme ji do hlavně. Zasuneme do hlavně ucpávku a pak střelu – posadíme ji na ústí hlavně, zarazíme krátkým a na konec hlavně dorazíme dlouhým nabijákem. V případě nabíjení „přes flastr“ položíme na ústí hlavně flastr, na něj kuli (nebo použijeme nabíjecí destičku) a postupujeme jako v předchozím případě. Pak stačí nasadit kapsli na piston, případně nasypat prach na pánvičku, namířit a vystřelit. Po výstřelu profouknout hlaveň a pokračovat. Je samozřejmě možné nabíjet střelu rovnou na prach, ale je to běžné spíš u ogiválů a speciálních střel, než u kulí. Hodně záleží na „chutích“ konkrétní zbraně.
U volně sypané hromadné střely (broků) se na dávku prachu nasune ucpávka, na ní dávka broků a na závěr se zasune další ucpávka jako špunt, bránící brokům v samovolném opuštění hlavně. Broky v kontejneru nabíjíme rovnou na prach.

2. Armádní
Vojsko používá pro nabíjení papírové kártridže se střelou. U kátridže se ukousne nebo utrhne konec, odsype se dávka prachu na pánvičku a zbytek do hlavně (u perkusních zbraní rovnou do hlavně). Kule i s papírem, nebo holý ogivál se nacpe nabijákem do hlavně (až na prach), nasadí se kapsle (u perkusek) a BUM! Profouknout a znova!

3. Zádrhele
Při rychlopalbě hrozí nebezpečí, že v hlavni zůstanou žhavé zbytky a odpálí nám další dávku i s prachovnicí v ruce. Proto je nutno po ráně profouknout lauf a podle pravidel WI CZ sypat do hlavně prach ne přímo z prachovnice, ale ze samostatné odměrky. Výbuch prachovnice (2005, natržená ruka, popálený obličej) v Lišově byl dost velkým varováním.
Kuli se nechce do laufu nebo se kousla – pomůžeme jí palicí (pokud je vevnitř a máme kovový nabiják), jinak ji do hlavně nenutíme. Pokud se kousla definitivně, je to na odvrtání, případně na demontáž a vyklepání kule ve směru střelby, což je dost složitý proces.
Držení nabijáku: správně by se měl držet ze strany a ne tlačit plochou dlaně – dřevěný se může štípnout a probodnout ruku, nebo může dojít k předčasnému zážehu prachu a vše z hlavně „vycestuje“ skrz ruku. Problém je, že střela nikdy nejde do hlavně tak snadno, aby bylo tuhle poučku možno aplikovat v praxi za všech okolností.
Zapomeneme nasypat prach pod kuli. Máme dvě možnosti – podsypat prach pod kuli zátravkou či otvorem po odšroubovaném pistonu a (po kompletaci zbraně) odpálit. Pokud to nejde, je zde druhá možnost – pomocí speciálního vrtáčku na nabijáku či vytěráku navrtat kuli a vytáhnout ji z hlavně. Je to pracné a občas i riskantní.
Pokud máme zažité jisté rituály a střílíme momentálně z vypůjčené zbraně, musíme od majitele zjistit, jaké má zvyklosti a způsob nabíjení. Vlastnosti a tudíž i „chutě“ zbraní se liší kus od kusu. Tam, kde se moje zbraň trefuje s kulí „natvrdo“ na filcovou ucpávku, kamarádova může spolehlivě fungovat výhradně se třemi kousky hajzlpapíru místo ucpávky.

Pro historické dělostřelectvo platí prakticky totéž, pouze ve větších rozměrech, jen se tam kule ve starších dobách zajišťovala v hlavni klíny a hlaveň čistila mokrým vytěrákem po každé ráně (kvůli doutnajícím zbytkům v hlavni


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 22/12/2011, 10:23  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

pár z akce:
prach v laufu, je na řadě koule
práce s nabijákem
palebná čára


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 22/12/2011, 14:02  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Vypadá to čím dál tím líp. Dám to na hlavní stránku.


  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 24/12/2011, 13:50  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Díky!
Doufam, že to bude "širé veřejnosti" k užitku.


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

72160 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.1755s ][ Queries: 19 (0.0175s) ][ Debug on ]