Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 10:09  Předmět:  Guadalcanal 4 - První dny Odpovědět s citátemDolůNahoru

Guadalcanal 4 - První dny


Po bitvě u ostrova Savo zbylo kolem Guadalcanalu málo bojových lodí, které by byly schopny ochránit lodě dopravní. Turner musel odplout, i když se ani zdaleka nepodařilo vyložit na břeh všechny zásoby. Přesto díky špatnému počasí, které znemož?ovalo japonské letecké operace, vykládka mohla pokračovat až do čtyř hodin odpoledne 9.srpna a do té doby také pokračovala. Teprve pak se zbytky flotily sebraly a odpluly na jih. V oblasti zůstalo jen několik lodí, které obstarávaly dopravu mezi Guadalcanalem a Tulagi.
Vandegriftovi pěšáci se tak dostali do role Robinsonů. Spojení se světem neměli momentálně žádné a podařilo se jim vyložit jen třicet procent zásob. Bylo tedy nutno zrevidovat plány na likvidaci zbytků japonské posádky v džunglích. Z těžších zbraní se na břeh dostalo jen pár děl (včetně protiletadlových) a několik lehkých tanků. Pěchotních zbraní byl relativní dostatek, munice bylo asi na čtyři dny bojů. Ale jinak chybělo prakticky všechno. Pobřežní děla, ostnatý drát, miny, radary, vysílačky, polní telefony - to vše odplulo pryč. Na druhou stranu například nedostatek ženijního nářadí nahradila bohatá kořist. Krumpáče, lopaty, rýče, mačety, a dokonce i čtyři traktory, šest silničních válců, dvě malé lokomotivy, vozíky, dvanáct náklaďáků a několik menších stavebních strojů - to vše spolu s jediným vyloděným buldozerem umožnilo poměrně rychlou dostavbu letiště.
Vážným problémem byl nedostatek potravin. Vandegrift je tedy nechal přesně spočítat. Při omezení dávek na pouhá dvě jídla denně a využití ukořistěné japonské rýže by zásoby měly stačit na 37 dní. Zpočátku to však moc nevadilo - námořní pěšáci si ještě dopřávali z japonské kořisti. Vyhledávanou pochoutkou byly zejména krabí a zeleninové konzervy, hovězí plátky v sójové omáčce, bonbóny a pochopitelně saké a pivo. K velkému nadšení se podařilo také „osvobodit“ značné množství cigaret. Jenže idylka netrvala dlouho, lahůdky zanedlouho došly a vojáci museli vzít zavděk polní kuchyní. A co vlastně kuchaři na Guadalcanalu vařili? Celou řadu měsíců víceméně to samé. Konzervované fazole, japonskou rýži a konzervované mleté maso s podivným názvem Spam (obdoba blivajzu v našich končinách známého pod jménem „lančmít“). Ženista Alfred G. Don, který v té době sloužil na základně Espíritu Santo, na toto téma ještě dlouho po válce s neskrývaným odporem napsal:
„Opravdu jsem se naučil jíst konzervovaná jídla. Naši kuchaři měli ve zvyku tato jídla maskovat různými názvy, aby se jevila jako přijatelná. Dodneška se nedokážu přimět k tomu, abych jedl „mleté maso“, „víde?ské párky“ nebo „novozélandské skopové“. Mívali jsme mleté maso balené, nebalené, v rajské omáčce a to samé s víde?skými párky. Pokud jde o skopové, to páchlo před vařením, během vaření, a dokonce i když bylo důkladně nakořeněno, bylo stále tak mastné a slizké, že byl problém protáhnout si ho kolem nosu.“ A to Don sloužil na relativně dobře zásobované druholiniové základně, na frontě to bylo s jídlem daleko horší. O mnoho lépe na tom nebyli ani námořníci. Například poručík Barham z torpédoborce Laffey po válce na toto téma jen lakonicky poznamenal: „Zdálo se, že červené fazole jsou jedinou součástí naší menáže.“
Ačkoli tedy strava nestála na spojenecké straně za moc, pro císařské vojáky na Guadalcanalu by jakékoli nechutné jídlo z americké polní kuchyně znamenalo lukulské hody. Po celou dobu kampaně byli zásobováni velmi zle, ke kvalitním konzervám se dostal jen málokdo a málokdy. Hlavní složkou samurajského jídelníčku byla tedy rýže, rýže a zase jenom rýže. Přičemž častá byla situace, kdy si ji nemohli ani uvařit a jedli ji jen namočenou v dešťové vodě. A čas od času se stávalo, že neměli k jídlu vůbec nic. Jestli chtěli přežít, museli se živit jako neandrtálci - sběrem bobulí, brouků, kůrou, kořínky a příležitostným lovem. A protože to pochopitelně neandrtálci nebyli, nemohlo jim to stačit. Útrapy z hladu daly později vzniknout jakémusi „schématu umírání“. Voják, který se dokázal postavit na nohy, mohl přežít ještě asi měsíc. Kdo se mohl posadit, měl šanci na tři týdny. Pokud voják vykonával tělesnou potřebu vleže, zbývaly mu tři dny života, nemohl-li mluvit, měl před sebou jen dva dny. Nebyl-li schopen otevřít oči, nedožil příštího rána. Je ale nutno podotknout, že císařští vojáci byli mimořádně houževnatí, a i když byli hladoví, v boji byli vždy velmi nebezpečnými protivníky.
Když už jsem tedy popsal jídelníčky, zmíním se i o chorobách, s nimiž se obě strany musely potýkat. Pouhý týden po vylodění trpělo dvacet procent mari?áků úplavicí a někteří na tom byli fyzicky tak mizerně, že když si na latríně chtěli natáhnout kalhoty, udělali kotrmelec. Lékaři dělali, co mohli, ale když se jim podařilo tuto epidemii jakž takž zvládnout, objevily se různé typy kožních chorob, které měly svůj původ především ve špíně. Japonci na tom ovšem byli vzhledem k chronickému nedostatku čehokoli - a tedy i zdravotnického materiálu - opět daleko hůř. Obě bojující strany si však musely nějak zvyknout. Nic jiného jim nezbývalo.
Ale zpět k prvním dnům guadalcanalského tažení. Zatímco Ghormley z Nouméy na Nové Kaledonii zoufale prosil na všechny strany o pomoc, Roosevelt telegraficky vesele informoval Stalina, že Spojenci získali jižním Tichomoří „pevný záchytný bod“. To se Ghormley naštěstí nedozvěděl, protože by se asi pěkně podivil - na jeho žádosti o lodě, vojáky, letadla a materiál se mu nikdo v Pearl Harboru a Washingtonu neobtěžoval ani odpovědět. Ghormley nedostal ani jednu ponorku, ani jeden torpédoborec a ani jednu rotu. Jen Nimitz mu „v dohledné době“ slíbil dvě letecké perutě, další žádosti zamítl. Za této situace Ghormleymu nezbývalo, než tiše nadávat na kancelářské hlavouny, kteří ho nahnali do téhle zmatené a nepřipravené invaze. Dobře věděl, že bez posil se operace může rychle zvrtnout do zkázy, za kterou by samozřejmě nesl odpovědnost právě on.
Na Guadalcanalu zatím Vandegrift přemýšlel, co dál. Ráno po bitvě u ostrova Savo si svolal velitele pluků a nařídil toto:
1) Pozemní akce v džunglích omezit na intenzívní hlídkování
2) Vybudovat obranu proti výsadku z moře
3) Zásoby uložit do rozptýlených skladišť
4) Co nejrychleji dokončit rozestavěné letiště
Ono „intenzívní hlídkování“ záhy přineslo své ovoce. Byly první přestřelky v džungli, první mrtví a ranění, a dokonce i zajatci. Richard Tregaskis se s prvními třemi zajatci setkal již 8. srpna:
„V 1:30 jsem minul dva pěšáky přivádějící první japonské zajatce. Byli tři, pochodovali v zástupu a oni mari?áci, kteří vedle nich vypadali dost mohutně, je poháněli jako holuby. Na zajatce byl žalostný pohled. Ani jeden neměřil více než pět stop a všichni vypadali uboze. Měli nažloutlou až zsinalou pleť. První dva v zástupu měli oholenou hlavu a od pasu dolů byli nazí, mari?áci si na jejich prohlídce dali opravdu záležet. Ten třetí si mohl ponechat kalhoty barvy khaki. Měl nepěstěné vousy, což mu dodávalo ještě ubožejší výraz, a na hlavě měl kšiltovku z pevné látky s látkovým hodnostním označením. Při pohledu na mě zajatci zamrkali jako zvědaví ptáci (Tregaskis měřil kolem dvou metrů, takového čahouna malí Japonci asi dosud v životě neviděli - pozn. D). První z nich zíral s otevřenou hubou, přičemž se mu uprostřed vyjímal zlatý zub."
12. srpna 1942 jedna z hlídek zajala japonského námořního rotmistra. Ten při výslechu prohlásil, že několik set Japonců v džungli by se rádo vzdalo. Kromě toho jedna z hlídek den předtím v uvedeném prostoru zahlédla bílou vlajku, a tak se zpravodajský důstojník podplukovník Goettge rozhodl, že situaci prozkoumá a kapitulantům vyhoví. Byl to ovšem omyl. Ta bílá vlajka byl asi jen běžný vlající japonský prapor s vycházejícím sluncem, který ve větru hlídka patrně přehlédla a zajatec prostě lhal. Přes Vandegriftovu nedůvěru Goettge shromáždil oddíl 25 mužů a vyrazil do džungle. Tam se dostali pod intenzívní palbu, kterou přežili jen tři muži. Zvěst o „zradě“ se rychle rozkřikla ostrovem a od té doby námořní pěšáci zajatce téměř nebrali. Příležitost k odplatě se však naskytla brzy. Týden po Goettgeově smrti tři roty překvapily, obklíčily a zničily menší japonské seskupení u vesnice Matanikau. Zahynulo 65 Japonců, námořní pěchota přišla o 4 mrtvé a 11 raněných.
Mezitím pokračovaly práce na dokončení letiště. Tomu se na počest majora Loftona Hendersona, mrtvého hrdiny od Midwae, začalo říkat Henderson Field. Japonci se leteckými útoky snažili co nejvíc znepříjem?ovat pracovní ruch, ale protiletadlová baterie (vyložená víceméně omylem) je naučila držet se raději ve větších výškách a bombardování tudíž nebylo moc přesné. Kromě toho během prvních dvou dnů leteckých bojů řady císařských orlů poněkud prořídly a velitelství v Rabaulu v polovině srpna 1942 disponovalo pouhou čtyřícítkou letadel různých typů. Posily však byly na cestě.
První letadlo, které na nedokončené dráze přistálo, byl hydroplán PBY Catalina „Blue Goose“ (modrá husa) kontradmirála McCaina, velitele jihopacifického pozemního letectva, který se osobně přiletěl seznámit se situací. Že to Ghormley, Turner a McCain s letištěm i přes nulovou podporu nadřízených myslí vážně, svědčí fakt, že 14. srpna ke břehům Guadalcanalu připluly čtyři dopravní torpédoborce (upravení veteráni z WW1), které dovezly letecký benzín, bomby, letecké střelivo, součástky a letištní personál. Vandegrift z toho měl takovou radost, že ještě ten den prohlásil letiště v případě dobrého počasí za provozuschopné. Jenže situace byla taková, že Ghormley žádná letadla momentálně poslat nemohl, protože žádná neměl. Možná by si od MacArthura mohl půjčit nějaké B-17 nebo stíhačky P-40, ale těžké B-17 by z krátkého bahnitého letiště operovat nemohly a P-40 byly pro boj ve větších výškách nevhodné. Teprve 20. srpna přiletěly první letouny z eskortní letadlové lodi Long Island. Bylo to 19 stíhaček F4F Wildcat a 12 stíhacích bombardérů SBD. Tregaskis u toho pochopitelně nemohl chybět:
Dnes odpoledne zažili mari?áci na ostrově dlouho očekávanou rozkoš: radost z pohledu na přílet naší letecké podpory. Pozorovali jsme stíhačky a střemhlavé bombardéry, jak přelétávají nad letištěm a potom se přibližují na přistání. Mocný hřmot jejich motorů byl uklid?ující. Zdálo se nám neuvěřitelné, že se při tomto zvuku nemusíme hnát hledat úkryt. „To je nejkrásnější pohled, jaký jsem kdy zažil,“ řekl jeden mari?ák. A slyšel jsem, jak nějaký důstojník říká: „Dneska odpoledne stoupne morálka o dvacet procent.“
Poněkud méně patetický podplukovník Samuel B. Griffith, který u toho byl taky, si později vzpomněl jen na to, že jakéhosi vojáka pohled na vlastní letadla tak rozradostnil, že běhal sem tam, skákal jako šílenec a křičel: „Teď ať si srabové přijdou!“
Letce už od druhého dne čekaly tvrdé boje, na které ještě nebyli připraveni. Pravda, část z nich byli zkušení piloti z 221 VMF rozprášené u Midwaye, ale zbytek jednotky tvořili mladí zelenáči, narychlo přeškolení ze starých stíhaček F2A Buffalo. Nicméně tzv. Cactus Air Force byla na světě a musela být zásobována vším potřebným. Proto pokračovaly i zásobovací plavby starých torpédoborců, i když by se daly klidně nazvat „odvážným průnikem nepřátelskou blokádou“. Prakticky denně se totiž na dohled od Guadalcanalu drze potloukaly japonské lodě a ponorky a bylo na letcích, aby je aspo? za denního světla odháněli. Jednu takovou plavbu nepřežil upravený říční člun Lakatoi, i když pravda je, že ho nepotopili Japonci. Lakatoi doplatil na montáž dodatečné výzbroje, ta porušila jeho stabilitu a po třech dnech na moři se převrátil a potopil. Posádka musela dva týdny přežít v záchranných člunech, než je zahlédl australský průzkumný letoun a přivolal pomoc.
A co dělali ve stejné době Japonci? Po vítězství u ostrova Savo mělo velení v Rabaulu i v Tokiu dojem, že spojenecké námořnictvo v oblasti je definitivně vyřízeno a odříznutá ostrovní posádka bude pro pozemní jednotky snadným soustem, které nikam neuteče. Naopak - čím déle se námořní pěšáci na Guadalcanalu budou „smažit ve vlastní šťávě“, tím více utrpí jejich morálka a bojeschopnost a vítězství bude o to jednodušší. Takže se Japonci dál věnovali svým operacím proti MacArthurovým Australanům na Nové Guineji a s nějakým znovudobytím Guadalcanalu příliš nespěchali. Prozatím jen japonské letouny shazovaly svým živořícím vojákům do džungle koše s potravinami, puškovou municí a vzkazy typu „vydržte, vyloďovací skupina se blíží“. A protože několik těchto vzkazů našli i mari?áci, dozvěděli se, že Japonci bitvu o Guadalcanal zdaleka nevzdali a je čeká boj.

Pokračování nzde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=374

Hlavní zdroje:
Miloš Hubáček, Vítězství v Pacifiku, Mladá fronta, 1999
Samuel B. Griffith, Bitva o Guadalcanal, Paseka, 2001
Alan Schom, Americký orel proti vycházejícímu slunci, Jota, 2005
Aleš Skřivan, Pád Nipponu, Mladá fronta, 1990
Richard Tregaskis, Bitva o Guadalcanal (válečný deník), Votobia, 1997
Edwin P. Hoyt, Guadalcanal, Beta, 2001
Edwin P. Hoyt, Slyšte, slyšte, Oldag, 2000
Edwin P. Hoyt, Americké ponorky ve válce, Beta, 2001

Takhle nějak vypadalo mariſácké jídlo. Spam, rýže a konzervované fazole. Den za dnem stále stejné...


Image


Polní kuchyně. Tahle fotka je sice pozdější, z mysu Gloucester, ale počítám, že ta guadalcanalská se příliš nelišila


Image


Henderson Field. Srpen 1942


Image


zajatci


Image


hlídka v džungli


Image




Naposledy upravil Destroyman dne 14/10/2009, 08:45, celkově upraveno 10 krát
  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 11:21  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

už na starom fóre som to písal že tento seriál je jeden z mojich naj ktorý tu kedy vznikol....... Smile paráda destroy zasloužíš nejvyšší metál Very Happy


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 11:35  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Private: No, naštěstí jsem udělal tu věc, že jsem v PC nevysypal koš a koncepty těch článků se tudíž zachovaly. Wink Tak je holt píšu zas, a snad i o trošku líp. Very Happy
Každopádně jsem s hrůzou zjistil, že snad nikde na cz-sk internetu se tomuhle tématu nikdo nevěnuje tak podrobně jako já. Asi jsem šílenec...


  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 11:43  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

myslím že niesi šílenec ale zaslúžiš odmenu keď sa tomuto venuješ....počuj nespravíš nejakú knihu o pacifiku? myslím že poznatky na to máš a by si tam pridal všelijaké bitky.......neskúsil by si?


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 12:09  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

No, on ten Guadalcanal na menší knihu víceméně vydá. To bude cca 20 článků, každej na 3-4 stránky ve Wordu... a když si to někdo vytiskne... Embarassed


  
Morybundus
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 14:24  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Chlape já to říkám pořád ty jsi takový náš žlutý magor Smile Smile Smile
Ne teď vážně Privat má pravdu na knihu by to bylo a znova zdůraz?uji že jsme rádi že o tom Pacifiku píšeš právě tady na vojna.net


  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 16:19  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

destroy choď do toho budeš mať kopu prachov Very Happy


  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 11/12/2007, 21:03  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroyer moj ja viem že to tu moc často nekomentujem, ale čítam to pravidelne, je to ozaj moc moc fajné počteníčko, fakt super práca.


  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 25/9/2013, 01:06  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Tak som z dlhej chvíle pátral po osude tej Goettgeho výpravy a anglicky hovoriace weby mi prezradili toto:
Goettge sa s ďalšími 24 vojakmi (mnohí z nich spravodaci 5. pluku UMSC) vylodili večer okolo 22:00 medzi ústim rieky Matanikau a Point Cruz pri dedinke zvanej Mataniko. Práve pred oblasťou Point Cruz ho varoval iný dôstojník, ktorý tam pred pár dňami viedol hliadku a narazil na silnú japonskú jednotku.
Goettgemu nehrala do kariet aj bezmesačná noc a to, že sa vylodili na mieste, ktoré nebolo zmapované a nebolo tam vidieť na krok.
Podla troch preživších američanov z tejto akcie sa boj prebiehal takto: Krátko po vylodení vyšiel Goettge spolu s ďalšímí vojakmi v čele (predtým vyloďovaciu lodičku poslal späť do Lunga Point), keď asi zo vzdialenosti 200 yardov (kde mali Japonci zákop) začala palba, ktorá zasiahla podplukovníka Goettgeho do hlavy a na mieste zomrel. Zvyšný dvaja vojaci sa stiahli späť k ostatným vojakom. Američania boli pribití k zemi palbou z džungle. Bola tma a tí nevedeli bližšie zistiť, z ktorých miest to Japonci na nich strielajú. Asi polhodinu po tomto incidente bol jeden z preživších, sgt. Arndt poslaný, aby preplával 5 míl k Lunga Pointu a privolal posily (že by výsadok nemal vysielačku?) Arndt to dokázal napriek tomu, že vody v okolí boli plné žralokov, no na smolu Goettgeho jednotky to bolo až okolo 5:30 ráno. Američana síce poslali posily v podobe roty A a L no na nejakú záchranu bolo neskoro. Kapitán Ringer poslal ďalšiu spojku, desiatnika Spauldinga aby aj on preplával pre pomoc, ten dosiahol Americké línie okolo 7:25 ráno. Medzitým dostali Japonci vojakov Goettgeho skupiny jedného po druhom, chránený tmou mali jednoduchú prácu. Navyše na osvetlenie Američanov používali aj svetlice. Posledný 4 vojaci zo skupiny sa dočkali východu slnka. Jediný z nich prežil sgt. Few, ktorý s ostatnými 3 zdrhol do džungle, no jemu jedinému sa podarilo skočiť do vody a rovnakou cestou ako Ardnt a Spaulding doplával k americkým pozíciam. To bol tretí preživší. Few podal aj svedectvo o tom, že Japonci zohavili mŕtve telá američanov, sekali ich samurajskými mečmi a podobne. Rota dorazila do oblasti vylodenia Goettgeho skupiny okolo 8:00 ráno, stretla sa s japonským odporom no po Goettgeho skupine ani vidu ani slychu. To isté hlásila aj rota L.
O tom, čo sa stalo s telami Goettgeho mužov moje zdroje podávajú rozličné verzie:
Anglická wiki hovorí, že telá sa nenašli, no 18. augusta a následne 21. augusta americké jednotky našli v oblasti oblečenie s monogramom F. Goettgea a tašku iného dôstojníka Pratta a 5 pozostatkov vojakov z roty K, I a L z 3. práporu 5. pluku USMC.
Oficiálna monografia USMC hovorí, že žiadne stopy po Goettgeho skupine neboli nájdené, hoci nálezy z 18. a 21. augusta sú v tomto dokumente spomenuté. Vojaci boli vedení ako MIA.
A posledný zdroj pacificwrecks mi povedal, že Japonci po bitve pochovali mŕtvych američanov do svojich zákopov, z ktorých predtým mali strielať. 19. augusta tu viedla rota L hliadku a dostala sa aj do oblasti dediny Mataniko. Jeden z vojakov, Ernest Snowden sa pri tejto dedine dostal do prestrelky. Bitvu prežil a následne keď sa vracal k brehu, videl ako z nejakej plytkej jamy trčia končatiny. Usúdil, že by sa mohlo jednať o Goettgeho, no istotne to nevedel. Skutočnosť o tom, že padol ako prvý a ďalej od ostatných mu boli známe (svoje tvrdenie, že to mohol byť Goettge zdôvodnil tým, že zákop bol natočený smerom na Point Cruz, odkial američania pravidelne smerovali, keď išli do tejto oblasti). Vraj skúmal aj piesok bližie pri brehu a tam našiel pozostatky asi 12 mužov, čo by snáď aj odpovedalo miestam, kde Goettgeho vojaci zomrel. Neboli pochovaní, ale len zahádzaní pieskom. Snowden a jeho druhovia naložili svojich ranených a mŕtvych a odišli preč. Vraj ešte vypálili neďalekú dedinu, to preto aby ju nemohli Japonci ďalej využívať. A prečo rota L nevyzdvihla tie zahrabané telá? Snowden to zdôvodnil tým, že nevedeli koľko Japoncov ešte môže byť v oblasti a nechceli to ani zisťovať, práve dobojovali a potrebovali sa stiahnuť, vraj ich nebolo vela atď. Ďalšie pokusy o vyzdvihnutie amerických tiel sa neuskutočnili a dodnes sa telá Goettgeho a jeho vojakov nenašli.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 25/9/2013, 07:48  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

No vida, já to říkám pořád. Sigi a jeho detektor mají na Guadalcanalu práci. A jinak díky Private!


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

58193 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2102s ][ Queries: 19 (0.0516s) ][ Debug on ]