Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/1/2008, 10:52  Předmět: Hehehe ! Vasil Bilak Odpovědět s citátemDolůNahoru

Vasil Bilak


Tohle měl být původně veselý silvestrovský článek, tak snad nebude moc vadit, že ho sem dám o pár dní později. Do apríla je přece jen moc daleko…
Vasil Bilak se narodil v roce 1917 v Krajné Bystré na východním Slovensku. Rodiče se seznámili a vzali v Pittsburghu, kam tehdá jezdilo mnoho Rusínů za obživou. V Americe si manželé Bilakovi vydělali poměrně slušnou sumičku, za kterou si pak doma pořídili dům a kus pole. Mohla je čekat celkem spokojená budoucnost, leč nestalo se tak. Otec byl hrubián a primitiv, spíš než hospodářství se věnoval chlastu, a když byly malému Vasilkovi tři roky, uchlastal se k smrti. Matka, která chtěla pro své poslední dvě děti získat otce (sedm z devíti malých Bilaků zemřelo v útlém věku), se provdala za jiného zámožného navrátilce z Ameriky, ale historie se bohužel opakovala. Otčím do tří let prochlastal všechno, co si za Velkou louží během dvaceti let vydělal. A nebylo to zrovna málo - přibližně milión korun v dolarech a tento výkon hodný Guinessovy knihy rekordů přirozeně nemohl skončit jinak, než odchodem do penálu. Dalších svatebních experimentů těžce zkoušená paní Bilaková raději zanechala, o své děti pečovala sama, a když bylo Vasilovi třináct let, doslova se udřela k smrti.
Oba sirotci se o sebe museli postarat sami. Starší bratr se šel učit na řezníka, mladší Vasil dva roky pracoval jako pacholek u kováře, načež mu bratr sehnal učednické místo u mistra krejčího Františka Rouska v Hradci Králové. Pro Vasila byla téměř dvoudenní jízda vlakem (první v životě), takovým zážitkem, že celou cestu nejedl, nepil, nespal, ba ani nešel na záchod. To způsobilo po příchodu k Rouskovým zajímavé faux pas. Na posezení spořádal pekáč koláčů, vypil konvici čaje a důkladně zaneřádil koupelnu. Následně spal skoro dvacet hodin. Rodina Rouskových si o těchto mimořádných výkonech vyprávěla ještě hodně dlouho a asi se rozpačitě se drbala na hlavě, jakého podivného tvora si to nasadili do baráku.
Krejčovské řemeslo muselo být pro Bilaka doslova utrpením. Léta byl zvyklý leda tak mávat motykou a poměrně přesná, byť fyzicky nepříliš namáhavá krejčovská práce, mu hlavně zpočátku dělala problémy. Právě tehdy se ale poprvé projevila Bilakova značná přizpůsobivost, a právě tato charakterová vlastnost mu byla po celý život velkou oporou.
Hradec Králové byl pro sirotka, který do té doby znal jen bídu, doslova pohádkovým velkoměstem a je jen logické, že se zvídavý mladý muž rád vrhl do městského života. Cvičil v Sokole, údajně rád četl české klasiky devatenáctého století (podle mě se ale zmohl maximálně na pohádky Boženy Němcové, protože ještě po padesáti letech nedokázal správně napsat jméno Karla Václava Raise), chodil do kina a o víkendech jezdil s přáteli na výlety do přírody. Počátkem roku 1936 se vyučil a práci našel u firmy Bezák v Bratislavě.
V roce 1938 byl Vasil Bilak uznán schopným vojenské služby, do armády však nastoupil až těsně po vzniku Slovenského štátu na jaře 1939. Na vojně se opět se projevila takřka příslovečná bilakovská přizpůsobivost, záhy získal hodnost četaře a zúčastnil se polské kampaně. S Poláky ovšem Bilak nebojoval, dokázal si sehnat teplé místečko cenzora u vojenské pošty - z čehož na druhou stranu vyplývá, že mu nadřízení museli hodně věřit, a že to s jeho komunistickým světovým názorem ještě zdaleka nemohlo být tak horké.
Po pádu Polska byl převelen jako velitel samostatné hraniční čety na tehdy horkou maďarskou hranici. I zde se díky své přizpůsobivosti dokázal rychle zabydlet, ba dokonce i tak trochu zbohatnout. Když zjistil co a jak, navázal obchodní spojení s maďarskými pohraničníky a zařídil si slušnou živnost. Defraudoval peníze na stravu pro vojáky, nakupoval za ně cigarety a kamínky do zapalovačů a toto zboží měnil s Maďary za jejich výborný (a na Slovensku zlatem placený) špek a klobásy. Živnost utěšeně kvetla, leč četař Bilak doplatil na přísloví „můžeš žrát, ale nesmíš mlaskat“. Nějaká závistivá duše (možná konkurence) ho udala, Bilak byl degradován, deportován do vězení v Banské Bystrici a čekal ho vojenský soud. Lapálie ale nakonec dopadla docela dobře – nějaký rozumný (možná podplacený) důstojník celou záležitost smetl ze stolu a Bilak byl převelen do Prešova, kde záhy získal zpět svou hodnost. Tam se mu podařilo dostat do kanceláře, kde nelenil, zfalšoval své papíry a na několik měsíců se dostal do civilu. V únoru 1942 se však na „chybu“ přišlo a četař Bilak musel půl roku své vojny dosloužit. Tentokrát v krejčovské dílně.
V létě 1944 si však vlast na Bilaka opět vzpomněla, a tak narukoval do Trnavy, kde ho zažil i počátek SNP. Trnavská posádka se k povstání přidala a přes Hlohovec se stáhla na povstalecké území – do Žarnovice. Tam se již zkušenému chameleónovi Bilakovi zdařil další „príma švindl“. Zatímco povstalci sváděli s wehrmachtem tvrdé boje, sám Bilak se ulejval jako velitel jednotky, která kontrolovala doklady cestujícím na železnici. Leč vlaky po několika dnech přestaly jezdit a Bilakova parta flákačů musela na frontu, konkrétně do Be?adiktu. Ale ani tam to vůbec nebylo špatné, žádné boje se tam nevedly a domorodci byli k vojákům přátelští. Z této doby existuje neuvěřitelná historka, o níž se Vasil Bilak ještě o padesát let později zapřísahal, že je pravdivá. Věřte, nevěřte – prodávám, jak jsem koupil:
Jednoho dne se rozkřikla zpráva, že se na Be?adikt valí německé tanky. Bilakovi „elitní“ bojovníci na nic nečekali a v panice i se svým velitelem vzali do zaječích. O tři hodiny později se zjistilo, že žádné tanky nejsou široko daleko, a že si jen nějaký trouba popletl střechy vinných sklípků za věže tanků. Bojovníci se s ostudou vrátili zpět, a tam s údivem zjistili, že jeden statečný voják neutekl, ale že úplně sám v Be?adiktu zůstal. Stál na křižovatce za kulometem, tropil si z navrátilců legraci a za svou chrabrost dostal medaili. Teprve později vyšlo najevo, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Voják si našel ve vesnici „babu“ a k panického útěku se přidat nemohl, protože byl s tou ženou zrovna v posteli, vypraná uniforma se sušila na š?ůře a nahatej samozřejmě utíkat nemohl. Kritickou dobu, než zjistil, že žádný útok není, strávil ten statečný voják schovaný a převlečený do ženských šatů.
Po několika podobných výkonech byl Bilakův cirkus z fronty stažen k Banské Bystrici, kde kopali protitankové příkopy. A jeden z nich – u Kremničky – byl později použit jako hromadný hrob. Nakonec ale přece jen došlo i na vyhlášenou Bilakovu četu a na jejího vykutáleného velitele a dostali se do opravdového boje. Na frontě však Bilak dlouho nepobyl. Když nedaleko něj spadla mina a hodila na něj pár hrstí hlíny, vystrašilo ho to natolik, že ochrnul na dolní část těla, ztratil paměť a řeč (ale možná jen simuloval) a byl dopraven do nemocnice v Tisovci. Za týden ochrnutí zázračně pominulo a paměť i řeč se neméně zázračně vrátila. Zajímavé je i to, že ono v dějinách medicíny nevídané uzdravení se víceméně přesně kryje s datem evakuace té nemocnice… Sanitní vlak s Bilakem několik dní šíboval se a tam, až se fronta zhroutila a už nebylo kam jet. Rekonvalescent Bilak se rozhodl nečekat na zajetí a vlak opustil. Mezi raněnými běžely zvěsti, že zajaté sovětské partyzány němečtí vojáci střílí na místě, a tak měl celkem oprávněné obavy, že se svým ruským křestním jménem by ho v zajetí žádná velká kariéra nečekala.
Bilak – tak jako mnoho jiných – tedy postupoval směrem na Donovaly. O padesát let později o tomto pochodu napsal: „V souladu s tím, že se Banská Bystrica neudrží, bylo rozhodnuto, že je potřebné vytvořit zásoby v horách pro partyzánský boj. A tak se vyvážela mouka, cukr, konzervy a alkohol. Nikdo se o to již dále nestaral, a ani nevěděl, komu to patří. Kdo chtěl, tak čepoval a pil. Byla to zkázonosná samoobsluha. Nejvíc opilých jsem tam viděl policistů. Leželi v příkopech a zpívali…“
No nic, nebudu popisovat co všechno během své horské anabáze Bilak prožil, dnes stejně těžko někdo zjistí, jak to doopravdy bylo. Jen zmíním, že se prý přidal ke skupince asi deseti dalších podobných existencí, našli jakousi kolibu, zastřelili zaběhnutého koně a uvařili si ho v přilbě. Pak se přiblížila německá jednotka, a tak marodéři utekli. Cestou okradli o jídlo jakousi rodinu, pokusili se vsockovat k partyzánům, a nakonec Bilakovi pomohli dobří lidé, díky nimž se dostal domů - do Bratislavy. Horské dobrodružství mu ale podlomilo zdraví, byl vyhublý a nachlazený, ale i v Bratislavě žili dobří lidé, a ti ho během několika týdnů dokázali vykrmit a postavit na nohy.
Takže když 4. dubna 1945 vstoupila do Bratislavy Rudá armáda, již životem protřelý chameleón Bilak vycítil svou šanci. O den později nabídl své služby na bratislavské komandatuře a jeho žádost o byla přijata (že by spolupracovník NKVD?). Protože uměl slovensky, česky, (přesněji řečeno „československy“), rusky a tak trochu německy, pracoval jako tlumočník. Dále s Rudou armádou postupoval k Vídni, a když Víde? padla, vrátil se do Bratislavy, kde 9. května oslavil konec války. O tom, co tento den dělal, napsal toto: “Na oslavu se střílelo ze všeho, co bylo po ruce. A pilo se všechno, co teklo.“ A dále pokračuje: „Devátého května jsem se přihlásil do Komunistické strany Československa.“
Je to neuvěřitelné, ale tím Vasil Bilak sám přiznal, že komunistou se stal ve stavu, kdy o sobě vlastně ani nevěděl…

Zdroj: Vasil Bilak, Milníky mojho života. Tato kniha vycházela na pokračování v Rudém právu v roce 1987, avšak pro všeobecné národní veselí bylo vydávání po několika dílech zastaveno. Nakonec kniha vyšla „pirátsky“ (tedy bez vědomí autora!) pod názvem Paměti Vasila Bilaka v agentuře Cesty v roce 1991 a osobně pochybuji, že by někdy vyšla v reedici. No a kdo toho ještě nemá dost, může se kouknout na jeden z vyhlášených Bilakových normalizačních projevů. Tento je z roku 1971.


Link


Zleva: Brežněv, Bilak

Image




Naposledy upravil Destroyman dne 19/12/2008, 11:31, celkově upraveno 1 krát
  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/1/2008, 11:34  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Laughing ach jo taký hrdina že ma z toho oči bolia Very Happy určite bolo hentakých es viacej čo boli neskor vo vláda Very Happy dobrý článok destroy schuti som sa zasmial....a to e ochrnul atď. mohol mať zo šoku ale myslím že to určite netrvalo dlhšie než dva dni.... Smile


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

68512 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.1954s ][ Queries: 19 (0.0477s) ][ Debug on ]