Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:49  Předmět:  Žraloci Nipponu Odpovědět s citátemDolůNahoru

Žraloci Nipponu


Image

Nesmělé začátky


Na počátku dvacátého století japonští námořní odborníci tak jako v jiných zemích zkoumali, zda by jim tehdejší technická novinka – ponorky – mohla být k něčemu dobrá. Celou věc urychlily horšící se vztahy s Ruskem. Vláda se obrátila na v té době předního nejen amerického, ale i světového ponorkového vynálezce Johna Philipa Hollanda a koupila pět kousků typu Holland VII; přesněji řečeno udělala kšeft firmě Fore River Company, které Holland prodal licenci. Holland VII byl standartní moderní člun, který v té době dostávalo jak americké, tak i britské námořnictvo. Ponorky měly výtlak 124 tun, byly 20,4 metru dlouhé a disponovaly rychlostí osm uzlů nad hladinou a sedm pod ní. Výzbroj tvořil jeden 457 mm torpédomet a dvě torpéda.
Ponorky dorazily do Jokosuckého námořního arzenálu 23. října 1904 rozebrané v bednách. S nimi připlul i Hollandův zkušební kapitán Frank Cable, který šéfoval stavbě a později i zacvičoval japonské námořníky. Zakázka však měla tak trochu trpkou pachuť mezinárodního skandálu, protože ačkoli Američané vyhlásili v právě vypuklé rusko-japonské válce neutralitu, pod heslem „peníze nesmrdí“ dodali ponorky nejen Japoncům, ale i Rusům. Jedinou omluvou může být skutečnost, že se v případě ruské zakázky nejednalo o výrobek licenční, ale o člun z mateřské firmy Holland Boat Company.
Ruská objednávka se opět týkala Hollandova modelu VII, a to člunu jménem Fulton, který americká vláda v roce 1904 odmítla. Podobně jako Japonci, tak i Rusové dostali výrobek v bednách, v Sankt Petěrsburgu ho přeložili na železnici a odvezli do Vladivostoku, kde se člun snažili pod novým jménem Som zprovoznit. To se ovšem do konce války nepovedlo ani Japoncům, ani Rusům.

Japonská ponorka č. 1

Image

...a její ruský bratránek a nepřítel Som. Vladivostok, spouštění na vodu, 1905.

Image


Nová technologie totiž nebyla žádná legrace, protože v té době žilo v Japonsku (ale i v Rusku a koneckonců všude na světě) jen velmi málo lidí, kteří ponorkám rozuměli. Chudák Frank Cable měl v Jokosuce navíc celkem pochopitelné problémy jak s jazykovou komunikací, tak i s dosud neznámou asijskou mentalitou, a proto se ponorky povedlo sestavit a zařadit do služby (ač v podstatě zatím jen teoreticky) teprve po obrovských potížích a s nečekaným zpožděním až v srpnu roku 1905. Se jmény člunů si nikdo hlavu nelámal a dostaly jednoduše čísla „1“ až „5“. Velitelem nové flotilky byl jmenován kapitán Kozaburó Oguri, který měl s ponorkami – konkrétně se starším typem Holland VI – údajnou praxi ze stáže v Anglii.
Na základě zkušeností získaných se stavbou a provozem amerických člunů se Japonci pokusili i o vlastní konstrukce. V loděnicích firmy Kawasaki v Kóbe postavili během roku 1906 dvě malé ponorky o výtlaku 57/63 tun respektive 78/95 tun označené čísly „6“ a „7“ vyzbrojené jedním torpédem. A právě „šestka“ se stala aktérem dramatu, které dalo japonskému ponorkovému loďstvu prvního národního hrdinu. 15. dubna 1910 vyplula z Kure, aby se zúčastnila námořních manévrů v Hirošimské zátoce. Záhy se však srazila s křižníkem Tojohaši a šla ke dnu. O dva dny později byla vyzdvižena a kromě mrtvých těl se uvnitř našel tento dopis adresovaný velení flotily, který před smrtí napsal velitel ponorky poručík Sakuma Cutomu:
Omluva za mou chybu a za potopení ponorky Jeho Veličenstva č. 6.
Mí podřízení zahynuli mou chybou, ale můžu na svou čest přísahat, že všichni muži posádky plnili své úkoly s největší chladnokrevností až do smrti.
Právě jsme obětovali životy v zájmu naší vlasti, ale mám obavu, že katastrofa bude mít vliv na budoucí osud ponorkové zbraně. Doufám, že událost neodradí Vaše odhodlání ve vývoji ponorek, protože je to dokonalý stroj - absolutně spolehlivý. Pak můžeme zemřít bez lítosti.
Voda v
(proražených – pozn. D.) benzínových nádržích potopila člun, zaplavila záď a přes veškerou naši snahu jsme klesali s náklonem 25 stup?ů. Když jsme dosedli na dno, měli jsme náklon 13 stup?ů. Voda zkratovala elektroinstalaci a během několika minut se vytvořil špatný plyn a máme potíže s dýcháním. Stalo se to v deset hodin dopoledne 15. dubna. Obklopeni špatným plynem jsme se snažili vyčerpat vodu. Když se loď potopila, vypumpovali jsme všechnu vodu z hlavní nádrže (míněno balastní – pozn. D.) ven. Světlo nesvítí a na měřidlo nevidíme, ale zdá se, že nádrž je úplně prázdná. Elektřina nefunguje, jedinou naší nadějí je ruční pumpa. V lodi je tma, trochu světla jde jedině skrz velitelskou věž. Námořníci jsou mokří a je nám hrozná zima.
Podle mého názoru musí mít muži sloužící na ponorkách pevné nervy, musí být velmi pečliví, odvážní a smělí. Lidé se mi mohou vzhledem k mému selhání smát, ale je to tak.
Tvrdě jsme pracovali na vyčerpání vody, ale loď je stále ve stejné poloze. Je dvanáct hodin. Hloubka je asi deset sáhů
(necelých dvacet metrů – pozn. D.). Posádky ponorek by měly být vybírány z nejodvážnějších a nejlepších námořníků nebo nebudou v případných problémech k ničemu. Moji muži jsou nejlepší.
Vždycky jsem čekal, že nezemřu doma. Proto jsem teď připraven. Ale to je moje soukromá věc. Doufám, že pan Taguči dá zprávu mému otci.
Jedno slovo Jeho Veličenstvu císaři. Pevně doufám, že se Vaše Veličenstvo postará o chudé rodiny námořníků. Je to mé poslední přání a věřím, že bude splněno.
Zdravím následující: admirála Saitóa, ministra námořnictva, viceadmirály Šinamuriho a Fudžiho, kontradmirály Nawu, Jamašitu a Naritu – tlak vzduchu je tak slabý, že mám pocit, že mi prasknou ušní bubínky – kapitány Oguriho a Ideho, velitele Macumuru, kapitánporučíka Macumuru (to je můj starší bratr), kapitány Funakošiho, pana Maritu a pana Ikutu – je 12:30, dýchání je obtížné a bolestivé. Myslel jsem, že bych mohl vyvětrat benzínové páry, ale jsem jimi omámen... kapitán Makano... je 12:40...

Pominu-li nepřesnosti, které mohly vzniknout při překladu do angličtiny, a které jsem zcela jistě spáchal při překladu do češtiny, na Cutomově dopise je zajímavá jedna věc. Nešťastný velitel vyslovil obavu o budoucí osudy ponorkové zbraně, kterou zdá se velmi miloval. ?ekl bych, že určitě věděl, o čem píše a proč to píše. Ponorky měly tehdá v japonském námořnictvu hodně špatnou pověst a mnoho nepřátel. Byly považovány za nečestné, zbabělé a nehodné samurajského ducha a japonských bojových tradic. Tenhle názor se v části důstojnické obce udržel až do roku 1945 – a to navzdory nepopiratelným úspěchům, kterých ponorky (i ty japonské) ve dvou světových válkách dosáhly. Pro úplnost dodám, že Cutomova „šestka“ byla po opravě znovu zařazena do služby a od roku 1920 je údajně k vidění v Kure jako památník (fotku jsem však nikde nenašel).

Sakuma Cutomu

Image


Navzdory Cutomotovým obavám a k jisté nelibosti části důstojnického sboru japonská ponorková flotilka rostla. Na domácí konstrukce si Japonci prozatím pořádně netroufali, a tak se pochopitelně rozhlíželi v zahraničí. Spojené státy však další spolupráci odmítly, protože v Japonsku začínaly vidět nežádoucího pacifického konkurenta a na dalších padesát let je ani nenapadlo dodávat válečné technologie potenciálnímu a nakonec i velmi nebezpečnému soupeři. Japoncům to zdánlivě moc vadit nemuselo; volný trh ráda zaplnila Velká Británie a v letech 1909 – 1917 prodala na Dálný východ celkem sedm člunů tříd C1, C2 a C3. Opět vycházely z Hollandových patentů, měly výtlak zhruba tři sta tun, dva torpédomety bez rezervních torpéd a za dobrých podmínek dokázaly vyvinout rychlost zhruba dvanáct uzlů nad vodou a osm pod ní. Byly tedy jakž takž použitelné – ovšem spíš jen v pobřežních vodách. Ani s dalšími evropskými konstrukcemi Japonci nakonec moc spokojeni nebyli. Ve Francii objednali řadu S 1 vynálezce Maxime Laubeufa, výrobek loděnic Schneider v Chalons zvaný „číslo 15“ o výtlaku 457/665 tun se šesti torpédomety, rychlopalným dělem a rychlostí 17/10 uzlů. To sice na svou dobu nezní špatně, byl to koneckonců největší člun v Asii - dokonce větší než americké pig boaty na Filipínách - jenže netrpěliví Japonci čekali na objednávku pět let a dostali ji až v roce 1917. Navíc si sesterské „číslo 14“ Francouzi nechali a v roce 1915 jej zařadili do svého námořnictva pod jménem Armide. A tak japonská vlády raději koupila v Itálii u firmy Fiat Laurenti plány a motory na devět ještě větších ponorek (tzv. třída F), nicméně práce se vlekly a místo v roce 1917 se na nich v loděnicích Kawasaki v Kóbe začalo pracovat až v roce 1920.




Naposledy upravil Destroyman dne 3/8/2010, 13:05, celkově upraveno 1 krát
  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:50  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

První světová válka


Jestli nějaký stát na První světové válce vyloženě vydělal, pak to bylo Japonsko. Samurajové sice moc neválčili, zato jim nakonec bez větší námahy spadly do klína bývalé německé pacifické državy použité jako strategické základny ve válce příští. Pravda, v roce 1914 Japonci dobyli čínský přístav v německé správě Tsing Tao, ale to bylo téměř všechno. Válečné lodě se v Pacifiku pokoušely honit německé korzáry (přičemž bitevní loď Haruna byla při té příležitosti v roce 1917 poškozena minou, pachatelkou byla patrně z korzárská loď Wolf), ale úspěch neměly žádný. Do bojové akce se nedostaly ani eskadry v Tichém a Indickém oceáně doprovázející spojenecké nákladní lodě s vojáky a válečným materiálem z kolonií. Jedné takové skupině velel výše zmíněný zakladatel ponorkové školy Kozaburó Oguri, teď již ovšem v hodnosti kontradmirála - a rozené orientální válečníky podřadná role ve světovém konfliktu vyloženě frustrovala. Proto si na jaře roku 1917 vydupali přítomnost jednoho křižníku (Akaši) a osmi torpédoborců (Ume, Kusonoki, Kaede, Kacura, Kašiwa, Macu, Sugi a Sakaki) ve Středozemním moři pod velením admirála Satóa Kózóa. Za základnu jim sloužila Malta. Jenže i tam byla role Japonců sice docela důležitá, leč „jen“ defenzívní, protože se s nimi počítalo hlavně jako s protiponorkovou ochranou konvojů. Samurajským bojovníkům se to samozřejmě moc nelíbilo, měli roupy a toužili po akci. Proto se v červnu roku 1917 vydala na ponorkový lov dvojice torpédoborců Sakaki a Macu, oficiálním důvodem byla zkouška nových hlubinných pum. Výsledkem byla úředně hlášená pravděpodobně potopená nepřátelská ponorka, ve skutečnosti humbuk, protože se stalo toto:
11. června 1917 Sakaki a Macu křižovaly Egejským mořem rychlostí osmnácti uzlů. Počasí nebylo valné, nad mořem se válel mlžný opar a viditelnost byla mizerná. Náhle se ve vzdálenosti sto osmdesáti metrů od boku Sakaki z mlhy a vody vynořil periskop. Námořníci spustili pokřik a ihned začali zaměřovat děla. Bylo však pozdě, důstojníci na můstku už jasně viděli stopu vypuštěného torpéda. Kapitán Uehara stihl ještě zařvat „šimata“ (a je to), což byla jeho poslední věta v životě. Torpédo zničilo příď, můstek a poté voda zaplavila kotelny, kde zahynuli všichni přítomní. Sám Uehara byl – patrně již mrtvý nebo umírající - vymrštěn přes palubu. Sakaki se sice nepotápěl, ale měl toho dost. Celkem zahynulo padesát devět námořníků a dalších devět bylo těžce raněno, což byly ztráty asi tak šedesát procent. Zbytek posádky se shromáždil na zádi, kde se pokoušel ošetřit raněné. Zasáhl i torpédoborec Macu, který rádiem volal o pomoc, kroužil kolem vraku Sakaki a házel do moře jednu hlubinnou bombu za druhou. Tím si – a to hóóódně diskutabilně – nárokoval ponorku jako pravděpodobně potopenou. Zanedlouho připlul na bojiště britský torpédoborec Ribble, francouzský dělový člun a později ještě jeden torpédoborec. Zmrzačenou loď vzal do vleku Ribble a odtáhl ji na Krétu. Ranění šupajdili do nemocnice a mrtví byli se všemi náležitostmi pohřbeni na válečném hřbitově v zátoce Souda, kde byl na jejich počest vztyčen stěže? ze Sakaki. Tak tenhle příběh aspo? dodnes vypráví pan Sumio Araki, vnuk technického důstojníka stejného jména, kterému zachránil život - obyčejný hlad. Těsně před torpédovým útokem si odskočil z můstku Sakaki do jídelny pro něco k snědku…
Téměř zničený torpédoborec byl později odvlečen do oprav v Pireu a sloužil až do roku 1932. O události informoval i světový tisk, například v New York Times vyšla 19. června 1917 krátká noticka:
„Ponorka potopena japonskými silami. Torpédoborce útočily ve Středomoří. Tokio jásá nad prací válečných lodí. Londýn. Oficiální zpráva vydaná dnes britskou admiralitou říká, že teutonská ponorka byla pravděpodobně potopena japonskými válečnými loděmi ve Středomoří. Zpráva pokračuje: Japonský námořní atašé sděluje, že jedna z japonských flotil se večer 12. června (ve skutečnosti již o den dříve, 12. června Sakaki přistál na Krétě – pozn. D.) střetla s nepřátelskou ponorkou a bezodkladně ji napadla. Věříme v úspěch a v její pravděpodobné potopení.“
Pro úplnost dodám, že ona inkriminovaná ponorka nebyla „teutonská“, ale rakousko-uherská, jmenovala se U-27 a velel jí linienschiffsleutnant s příznačným jménem Robert Teufl von Fernland (volně přeloženo: Ďábel Robert z Daleké země). „Teutonská ponorka“ nebyla navzdory zbožným japonským přáním potopena, nebyla dokonce ani poškozena, protože Teufl nečekal až mu na hlavě přistane hlubinná nálož a po vystřelení torpéda mazal pryč. Věc má ještě jeden zajímavý aspekt. Jestliže má pan Araki pravdu a Japonci křižovali rychlostí osmnácti uzlů, pak to byla přesně dvojnásobná rychlost, kterou se na hladině mohla pohybovat U-27. Připočítáme-li k tomu mlhu a fakt, že U-27 se k Sakaki přiblížila na sto osmdesát metrů – tzn., že už blíž nemohla (tehdejší torpéda se v zájmu bezpečnosti vlastních plavidel odjistila po nejméně sto metrech plavby) – pak nám vychází, že Teufl byl buď po čertech zdatný námořník anebo měl prostě z pekla štěstí.

Sakaki, 12. června 1917, Kréta

Image

Robert Teufl von Fernland (1885 - 1946)

Image

U-27 v Pule

Image


A jak anabáze japonských torpédoborců ve Středomoří dopadla? Po průšvihu se Sakaki a údajném potopení „teutonské ponorky“ se Japonci poučili a volný lov už nezkoušeli. Dál bránili konvoje a celkem podnikli 348 eskortních misí, během nichž urazili více než 240 000 námořních mil. A 8. března 1918 se Rakušákům málem pomstili, když dva torpédoborce napadly Hudečkovu U-28. Tentokrát měli samurajové o něco přesnější mušku, pár ran se ozvalo nebezpečně blízko, ale Hudečkovi se nakonec podařilo vykličkovat bez poškození. Ještě jednou se samurajové setkali se starou známou U-27, stalo se to v létě 1918. Aniž to tušili, z velké dálky konvoj doprovázený pravděpodobně třemi japonskými torpédoborci bedlivě pozoroval nový velitel U-27 linienschiffsleutnant Josef Holub. Torpédový útok však tentokrát nepřicházel v úvahu, protože pro nedostatek motorového oleje musela U-27 plout pod plachtami (!!!).
Nepočítáme-li tedy nějakou tu dodávku rýže, saké, rybích konzerv, hedvábných kimon, vkusných bonsají nebo bambusových sandálů, tím japonská účast v První světové válce prakticky skončila. Japonské ponorky do bojů nezasáhly vůbec, což ovšem neznamená, že by neměly ztráty. Na staré Hollandově „čtyřce“ řachly 14. listopadu 1916 v Kure benzínové výpary, které zabily dva a zranily čtrnáct námořníků – újmu tedy utrpěla kompletní posádka. S podobnými nedostatky se v té době ovšem potýkaly prakticky všechny posádky prvních Hollandových ponorek, protože námořníci často ponechávali benzín v otevřených nádobách a nějakou dobu jim trvalo než si uvědomili, že takhle to dál nepůjde.

Japonské územní zisky z První světové

Image


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:51  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Meziválečné období


Žáci „Teutonů“
Jako válečnou reparaci Japonsko dostalo několik německých ponorek. Konkrétně se jednalo o pobřežní čluny třídy UB-3 (UB-125 a UB-143), o dva kousky minonosné řady UC-3 (UC-90 a UC-99), o jeden menší oceánský třídy U-43 (U-46), další podobného typu U-51 (U-55) a jednu oceánskou minonosku řady UE-2 (U-125). Německé ponorky došly v asijských šikmých očích velkého zalíbení a Japonci projevili eminentní zájem i o nějaký ten kousek supertřídy U-151. To už byly hodně zajímavé exempláře a za války dokázaly operovat až u východního pobřeží Spojených Států. Samurajové si totiž velmi dobře uvědomovali, že v obrovských tichomořských vzdálenostech budou velký dosah potřebovat a stejně dobře věděli, že světový rekord té doby držela U-157, která v zimě 1917/18 v Atlantiku hlídkovala neuvěřitelných 129 dní (pro zajímavost dodám, že ve Středozemním moři délkou mise 97 dní zvítězila výše zmíněná rakousko-uherská nezmarka U-27). Jenže se náhle objevil jeden menší problém. Ponorek třídy U-151 bylo vyrobeno jen sedm, přičemž válku přežilo pět. U-154 torpédovala britská ponorka E-35, U-156 najela na minu a zbytek si hamounsky rozdělily Francie s Velkou Británií. Japonci zkrátka nedostali nic, což při své poněkud rasistické mentalitě samozřejmě chápali od proradných bledých tváří jako těžkou zradu. Možná i proto hodlali udělat na první pohled dost nelogický krok a projevili zájem o koupi jednoho britského obrovského a rychlého, leč neuvěřitelně neohrabaného a takřka panoptikálního parního člunu třídy K. Kdyby se totiž pořádala soutěž o největší šunt dvacátého století, počítám, že tahle třída by se s přehledem probojovala do finále; vždyť i sami námořníci jí rozhodně ne nadarmo říkali „K jako Katastrofa“. Japonci se sami nakouknutím do výkresů anglického zmetku přesvědčili kudy cesta nevede a radši koupili dokumentaci o hodně zdařilejší britské třídy L. V jejím vývoji a apgrejdech pokračovali už sami a třída L4 si ještě docela slušně zaválčila ve Druhé světové. Kromě toho postavili ještě několik vylepšených jednotek výše zmíněné třídy F.
Japonci se zkrátka porozhlédli po trhu a zjistili, že německé ponorky pořád ještě strčí všechny ostatní do kapsy a rozhodli se oslovit bývalého nepřítele. Počátkem roku 1920 přijela do Kielu skupinka zástupců Císařského námořnictva a zahájila jednání o koupi nějaké té technické dokumentace. Na ni se totiž versailleská smlouva nevztahovala a Němcům všechny plány zůstaly. A nakonec si samurajové s momentálně nezaměstnanými ponorkáři plácli. Nejenže koupili plány na křižníkový člun řady U-142 a na minový kousek třídy U-117, do Japonska odcestovalo i několik bývalých ponorkových kapitánů a techniků z firmy Krupp v čele s jejich emeritním šéfkonstruktérem doktorem Hansem Techelem. Němci na Dálném východě bez zbytečných řečí ukázali svou tradiční kyborgskou pracovitost a v loděnicích firmy Kawasaki v Kóbe postavili sedm ponorek, později zvaných I-1, I-2, I-3, I-21, I-22, I-23 a I-24. Němci byli s prací velmi rychle hotovi - sám Techel byl už v roce 1922 zpátky v Evropě, kde v Haagu spoluzaložil poloilegální firmu IvS a stal se v ní technickým ředitelem.

Hans Techel

Image


To všechno stačilo, aby byla konečně vytvořena japonská ponorková flotila seriózních parametrů. Do jejího čela byl v roce 1920 poprvé jmenován důstojník v admirálské hodnosti – kontradmirál Suecogu Nomubasa a od září téhož roku byl v Kure otevřen první ročník ponorkové školy, tzv. sensui gakko. Nomubasa nelenil a vypracoval základní strategii, která byla v duchu samurajských tradic velmi ofenzívní a už tehdy byla namířena především proti USA. Podle Nomubasy měly ponorky provádět dálkový průzkum, blokovat nepřátelské přístavy a spolupracovat s letectvem a hladinovými loděmi; cílem byly především nepřátelské válečné lodě. Jeho vize byla v podstatě taková, že co nepotopí kdesi v dálce ponorky, to dorazí hladinové lodě v nějaké generální námořní bitvě. Pravda, již tehdy se v námořnictvu ozývaly hlasy preferující útoky především proti logistické dopravě. Argumentovaly zkušenostmi z První světové, kdy jak známo německé ponorky málem zakroutily Anglii krkem (například na jaře 1917 měla v jeden moment Británie zásoby másla sotva na týden), jenže proti těmto námitkám neúprosně vystupovala jednoduchá aritmetika. Ačkoli Němci měli na konci První světové války ve službě více než dvě stě padesát ponorek, stejně jim to nebylo nic platné a prohráli. To s přihlédnutím na neporovnatelně větší pacifické prostory de facto znamenalo, že Japonci by museli postavit stovky – a možná i tisíce - ponorek a to si v dané době nemohli dovolit ať už kvůli dosud dodržovaným mezinárodním smlouvám anebo proto, že na to zkrátka neměli chechtáky. Přesto se něco na způsob obchodní války do japonských plánů dostalo, byť v druhořadé roli. Podle vzoru středověkého válečníka Masahika Kusonogiho, který před jednou bitvou ověsil brněním slaměné panáky a donutil tím nepřítele zbytečně vystřílet šípy, měly japonské ponorky čas od času přepadat ty nejvzdálenější a nejnemožnější cíle. Protivník by pak na jejich obranu samozřejmě musel plýtvat silami, které nemohl použít jinde. Všechny tyhle strategické plány vymyšlené už počátkem dvacátých let byly takticky použity o dvacet let později.

Suecogu Nomubasa

Image


Současně s vymýšlením základní strategie boje a metod výcviku loděnice doslova chrlily jednu třídu ponorek za druhou, leč jsem toho názoru, že s ohledem na duševní zdraví čtenářů nemá smysl se v tom hrabat detailně. Vždyť od roku 1904 do roku 2010 Japonci zařadili do služby skoro osmdesát tříd ponorných člunů všeho druhu a většinu z nich postavili v letech 1920/45 - přičemž jen málokterá třída byla zastoupena aspo? čtyřmi kousky. Navíc byly všechny ponorky skoro stejné, jedna třída od druhé se lišila třeba jen trochu jinými motory nebo uspořádáním výzbroje. Důležitější informací asi bude, že od listopadu roku 1924 byly všechny označeny jedním ze tří prvních písmen staré japonské abecedy (I, RO a HA) a právě tato písmena víceméně určovala jejich parametry, druh a způsob použití.

Třídy I
Čluny označené jako I byly určeny pro plavby daleko od svých základen a nepočítáme-li stovky levnějších a jednodušších miniponorek či kaitenů, bylo jich postaveno nejvíc. Kvůli oceánskému určení se jejich výtlak zpravidla motal kolem dvou tisíc tun, což je bezkonkurenčně řadilo k největším na světě. Nejednalo se však o nějaké samoúčelné honění rekordů (jo, i na tuhle kravinu jsem narazil), velké rozměry měly pochopitelné a racionální důvody. Ponorky zkrátka na extra dlouhé plavby musely pobrat i extra hodně paliva, pitné vody, jídla a bůhvíčeho jiného a to všechno se muselo někam nacpat. Ale pravda je taková, že s velikostí to Japonci občas přece jen trochu přepískli; vrcholem předválečného snažení a bláznění po velikostech byly tři čluny třídy I-9, které byly postaveny jako velitelské a nepostrádaly takové šílenosti jako admirálskou kajutu a ubytovací místnosti pro štáb (!), extrémem válečné výroby se stala třída Sen Toku, která byla dokonce větší než první ponorky jaderné.

I-9

Image

Sen Toku

Image


Kvůli překonávání velkých tichomořských vzdáleností musely být japonské ponorky i velmi rychlé. Ani velení, ani posádky rozhodně neměly zájem na tom, aby se ponorka placatila třeba ke Kalifornii a zpět několik měsíců. Hladinová rychlost tedy obvykle činila velmi slušných 17 – 20 uzlů, ale některé zvlášť vydařené kousky dokázaly uhánět i rychlostí 23 uzlů. Naopak pod vodou se žádné rychlostní rekordy netrhaly, tam samurajům stačila rychlost kolem osmi uzlů a z toho je patrné, jak ponorky hodlali používat: Drtivou většinu plavby se měla ponorka pohybovat na hladině, pod vodu se měla ponořit jen při útoku nebo při úniku.
A teď si „íčka“ pro pořádek trochu rozdělme. Do první skupiny patřily třídy zvané Kaidai (kaigun šiki ógata sensuikan – ponorka dlouhého dosahu). Byly určené pro spolupráci s hladinovým loďstvem a do Druhé světové války jich zasáhlo opravdu hodně. Konkrétně se jednalo o třídy: KD2, KD3A/B, KD4, KD5, KD7, C3 a C4. Druhým typem byly třídy J, čili Junsen (oceánsko-křižníkové typy pro průzkum a samostatné dálkové operace), tedy třídy J1, vylepšená J1, J2, J3 a C2. Ve třicátých letech japonské loděnice začaly stavět několik oceánsko-křižníkových ponorek řady I vybavených hangárem, do kterého se vešel malý průzkumný hydroplán. To byly třídy A1, A2, A vylepšená, B1, B2, B3, B4 a nakonec obří třída Sen Toku se třemi regulérními bombardéry na palubě. Do čtvrté skupiny „íček“ se dá počítat to, co se jinam pořádně zařadit nedá, tedy ponorky minové (špatné, prakticky nepoužitelné) a vysokorychlostní, tedy třídy KRS, D1, D2, SH, Sen Taka a v neposlední řadě i zahraniční konstrukce (tři německé třídy IX D, jedna třídy IX B a dvě italské).
Z toho všeho vyplývá, že Japonci v horečném úsilí zbrojili jako smyslů zbavení a nedokázali vyvinout žádnou univerzální konstrukci, ze které by se dalo vycházet a postupně ji posouvat na vyšší level – tak jak to dělali například Němci s třídami VII a IX nebo Američané s třídou Gato. Víceméně se dá říci, že přestože si ponorky byly svými parametry dost podobné, co do náhradních dílů to byl téměř „co kus – to originál“ a tím si samozřejmě zadělali na pozdější těžké problémy s provozem a údržbou.
A teď se podívejme na seznam záporů. Cejch německých otců zakladatelů z První světové si Japonci přenesli i do války další, a to zejména v maximální bezpečné hloubce ponoru. Díky mizerným protiponorkovým zbraním a detekčním zařízením ponorkám v První světové bohatě stačilo schovávat se v hloubkách do sedmdesáti metrů a Japonce ani nenapadlo, aby toto číslo zvětšili. A to už bylo o dvacet let později málo. Pro srovnání uvedu, že například americká třída Argonaut postavená koncem dvacátých let - na počátku Druhé světové považovaná za beznadějně zastaralou - se dokázala bezpečně ponořit o dvacet metrů níže. Teprve válečné zkušenosti Japonce donutily, aby začali vyrábět ponorky s hloubkou ponoru aspo? sto metrů, ale i to se ukázalo jako zoufale málo. Jejich hlavní soupeři Američané v té době už stavěli ponorky třídy Balao sice s oficiálním maximálním ponorem sto dvacet metrů, ale ponorkáři běžně a bezpečně operovali až o dalších třicet metrů níže. A našli se i takoví šílenci, kteří šli ještě hlouběji. Tak třeba Richard O´Kane se se svým Tangem jednou cvičně ponořil tak hluboko, že hloubkoměru nestačila stupnice kalibrovaná na dvě stě metrů, ručička se zastavila až o zarážku za ní a O´Kane nechal Tang ještě chvilku klesat než k velké úlevě námořníků zavelel k návratu do normálních hloubek. Podobné problémy měli Japonci i s dalšími důležitými faktory; mizerná byla především rychlost ponoru (velkým bachratým ponorkám se pod vodu zkrátka moc nechtělo) nebo dosah pod hladinou (obvykle asi tak sto mil). Zvláštní kapitolu tvořily motory a jejich takřka příslovečná nespolehlivost. Ve dvacátých letech je Japonci dokonce ještě ani neuměli vyrobit a museli je dovážet, na své si přišla především německá firma MAN, která se mohla smát a kapitalisticky chřestit měšcem. Teprve v roce 1931 byla na vodu spuštěna I-68, první ponorka s výlučně japonským pohonem.
A nakonec k řadě I ještě dodám jednu zajímavůstku. Zpočátku byly ponorky číslovány aspo? jakž takž přibližně vzestupnou řadou, ale v roce 1942 dostaly stávající výrobky před své číslo ještě jedničku (patrně kvůli zmatení protivníka, který si měl myslet, že Japonci mají ponorek velmi mnoho) a nově vyrobené ponorky byly číslovány od začátku (patrně proto, aby byl protivník ohromen skvělými výkony zdánlivě staré křapky). Tohle pravidlo se však neuplatnilo u všech člunů a některým stará čísla zůstala (patrně proto, aby mě lstiví orientálci dostali do blázince).


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:52  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Třídy RO
Ponorky označené jako RO byly považovány za pobřežní, i když tohle administrativní opatření se může jevit jako značně diskutabilní. Soudobé přibližně stejně veliké zahraniční konstrukce byly jednoznačně řazeny do kategorie oceánských člunů, ale takový byl holt východoasijský pohled na věc. Hlavním kritériem pro nálepku I či RO byl především výtlak, který byl oproti řadám I asi tak poloviční; tedy zhruba někde kolem tisíce tun. Avšak zdá se, že hokej v tom měli i sami Japonci, když část německých člunů tříd IX ve svých službách nazvali I a část RO.
Co se týče použitelnosti, musím podotknout, že řady RO japonské výroby byly snad ještě větší šunty než jejich větší sestřenky a první opravdu použitelné kousky se spatřily světlo světa až nedlouho před válkou a během ní. Detailně se v tom z pochopitelných důvodů hrabat a angažovat nemíním, jen pro pořádek uvedu, že řada RO měla pět tříd: K5, K6, L4, KS plus zahraniční konstrukce - přesněji řečeno dvě ponorky německé třídy IX C.

RO-58, Jokosuka, září 1945

Image


Třídy HA
Třídy zvané povšechným označením HA byly určeny k operacím víceméně jen na dohled od břehů a původně je tvořily vlastně staré konstrukce z dob před První světovou. Po jejich vyřazení zdědily označení HA miniponorky a za války zaváděné transportní ponorky. Ty ale nestavělo námořnictvo, nýbrž armáda – aniž by se to s námořnictvem obtěžovala byť i jen konzultovat – a říkala jim Jusó-šó (HA-101 až HA-112) a Sen-taka-šó (HA 201 až HA-210), které uvezly maximálně šedesát tun nákladu. Jejich výkony byly samozřejmě jaksi… ehm… očekávatelné a dopadlo to tak, jako kdyby námořnictvo vyrábělo třeba tanky. Armádní „háčka“ byly rakve a jejich mise se v praxi rovnaly sebevraždě.
Sebevražedné se nakonec ukázaly i miniponorky námořnictva, byť primárně takové být neměly. S nápadem na jejich výrobu přišel v roce 1933 důchodce Norijoši Joku, veterán z rusko-japonské války. Byl odmítnut, důvodem byl údajně sebevražedný charakter navrhované zbraně. O něco úspěšnější byl jakýsi civilista jménem Nišimura, který o dva roky později nechal v loděnicích Micubiši postavit malý, dvacetitunový člun pro podmořský výzkum a záchranné práce. V roce 1939 byl k těmto účelům skutečně využit v úžině Bungo při pátrání po vraku a příčinách nehody ponorky I-63.
Otcem zakladatelem japonských miniponorek se však stal kapitán Kaneharu Kišimota. Od roku 1933 pracoval na plánech miniporky o rok později nazvané „typ A“ (sensuitei Ko). Projekt byl samozřejmě přísně tajný, a proto byl oficiálně označován jako Ko-Hjoteki (Cíl A) nebo Ko-Kanamono (kovové příruby A). Výrobou byly pověřeny loděnice v Kure, kde v roce 1938 konečně vznikl finální model zvaný Ko-Gata určený pro masovou výrobu. „?čka“ byla vyzbrojena dvěma torpédomety nad sebou a dá se říci, že to byli malí fofrníci – na hladině dokázali mazat rychlostí až 23 uzlů. Jenže vážným nedostatkem byl už od počátku jejich dosah, který činil maximálně osmdesát mil nad hladinou či dvacet pod ní. „?čka“ totiž neměla dieselový motor ani generátor, veškerý pohyb obstarával šestisetko?ový elektromotor, a tak se mohla pohybovat jen do té doby, než se vybily akumulátory. V letech 1939/40 bylo vyrobeno čtyřicet dva miniponorek (HA-3 až HA-44) a v letech 1941/42 k nim přibylo dalších trochu modifikovaných patnáct exemplářů (HA-46 až HA-52 a HA-54 až HA-61).


Zničená „áčka“ na ostrově Kiska v Aleutských ostrovech. Září 1943.

Image


V roce 1943 byl vyroben jeden kousek tzv. typu B (sensuitei Ocu), který již měl jakýsi dieselový pseudomotorek jménem Micubiši Ru o výkonu třicet čtyři koní. Nedá se to nazvat jinak, než víceméně zoufalým pokusem o zvýšení dosahu, protože při trapném výkonu dieselu trvalo dobití baterií plných osmnáct hodin. Posádka byla již tříčlenná.
A nakonec se vyrobilo šestnáct exemplářů typu C (sensuitei Hei), což bylo vylepšené „béčko“ se silnějším dieselem a s posádkou také tříčlennou. Nesly označení HA-62 až HA-76 a do služby byly kvůli problémům s výrobou zařazeny až na podzim roku 1944.
Taktika použití miniponorek měla vypadat tak, že pro jejich přepravu byly upraveny hydroplánové nosiče Čitose, Čijoda, Nisšin, Mizuho a depotní ponorková loď Čogej, které je měly vypouštět a zase nakládat. Ale nakonec to dopadlo úplně jinak, žádná miniponorka z lodí do boje vypuštěna nebyla. Mizuho už 2. května 1942 načapala na hruškách ponorka Drum (Robert Henry Rice), Nisšin 22. června 1943 americká letadla a Čitose s Čijodou byly přestavěny na letadlové lodě. A Čogej? Ta měla dost svých starostí i klientů na opravy a kromě toho se na ofenzívní akce vůbec nehodila. Miniponorky typu A nakonec dopravily v roce 1941/42 do oblastí bojů jejich větší sestřenky tříd I, „céčka“ vyplouvala v zimě 1944/45 z filipínských základen.

Čogej a I-44

Image


První tři řady miniponorek primárně nebyly určeny k sebevražedným misím, čímž se dost podstatně liší od typu D (Korjú, označení HA-77 a vyšší čísla) a Kairjú (improvizovaně překopaný typ A). Korjú konečně dostala jakž takž silný automobilový dieselmotor Hidači (136 HP), který zvedl operační dosah až na tisíc mil. Další drobný detail, kterým se od svých předchůdky? odlišovala byl ten, že místo torpédometů měla na přídi nálož. Podle plánů jich mělo být vyrobeno více než pět set, ale pro nedostatek materiálu jich bylo vyrobeno „jen“ sto patnáct. Měly být použity při obraně Filipín a Okinawy, ale protože v té době ještě nebyly k dispozici, zůstaly na mateřských ostrovech, takže se do boje nikdy nedostaly.
Zatímco Korjú se možná i díky maximální možné hloubce ponoru sto metrů použít dala, Kairjú byla víceméně zoufalá a levná improvizace. Pro ně už Japonci neměli ani diesely, a tak je musely pohánět benzínové automobilové motory Isuzu s výkonem sedmdesát pět koní, které se navíc rády samy zapalovaly. To je ovšem u ponorek závada dost podstatná, a snad i proto nebyly nikdy použity – ačkoli jich do konce války bylo vyrobeno více než dvě stě.

Miniponorky Korjú v Kure, říjen 1945

Image

… a Kairjú, Jokosuka, květen 1951

Image


Kromě zmíněných typů Japonci na sklonku války vyrobili několik miniponorek experimentálních. Známy jsou typy U-Kanamono (Kovová příruba U), podivný vynález řítící se maximální rychlostí tří uzlů připomínající konfederační čluny z devatenáctého století, Šinkaj (Mořský záchvěv) podobný italským Maiale, minový M-Kamanomo (Kovová příruba M) vycházející z typu A a armádní Maru-se (Člun Se) poháněný motorem z Kaitenu 2 a vybavený novými elektrickými torpédy.
Žádný z nich se nedočkal sériové výroby ani bojového nasazení.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:52  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Výzbroj
Japonská torpéda za rusko-japonské války žádnou velkou díru do světa ani do nepřátelských lodí neudělala, a tak se samurajové rozhodli s tím něco dělat. V Rijece u firmy Whitehead si pro obranu přístavů objednali torpéda s ohromnou ráží 610 mm a kromě toho se od roku 1926 čiperně zajímali o britské pokusy pracující s pohonem peroxidem vodíku a kyslíku. V roce 1933 tým kolem viceadmirála Tošihide Akasumy a kontradmirála Kanedži Kišimoty dovedl práci ke zdárnému výsledku a světlo světa spatřilo torpédo Šiki Sanso Gyoraj typ 93 zvané „dlouhé kopí“ ráže právě 610 mm určené pro hladinové lodě. O dva roky později byly ukončeny práce i na menší ponorkové ráži 533 mm, tzv. „typ 95“. Nálož vážila úctyhodných 405 kilogramů, poháněly je výborné motory poháněné kyslíkem a byly vybaveny jednoduchou – a tudíž spolehlivou - nárazovou roznětkou. S magnetickými zapalovači Japonci neexperimentovali a jak ukázaly zkušenosti Němců a Američanů, dobře udělali. Když Němci začali vyrábět samonaváděcí systémy (například akustické), japonská odpověď byla vskutku samurajská a osvědčené „třiadevadesátky“ velmi dobře posloužily pro vývoj kaitenů a zavedli (dle nich) ideální samonaváděcí systém - člověka. Leč zpět k torpédům; „pětadevadesátky“ mohly zasahovat cíle až na vzdálenost devět kilometrů při rychlosti padesát uzlů, nebo při rychlosti čtyřicet pět uzlů na vzdálenost dvanáct kilometrů. To bylo asi třikrát dále než dokázal tehdy nejpoužívanější americký model XIV – pokud se mu ovšem náhodou uráčilo fungovat tak jak fungovat měl.

Torpédo typ 95

Image


Kromě „pětadevadesátek“ byly některé ponorky v počátečních fázích války z nouze vyzbrojeny ještě prvoválečnými torpédy typu 6. To byly v podstatě kopie torpéd britských a ty zase zpětně vycházely z patentů rakousko-uherské firmy Whitehead z počátku století. S tím se ve čtyřicátých letech pochopitelně už moc válčit nedalo, a proto byly „šestky“ pokud možno co nejdříve vyřazeny a nahrazeny „pětadevadesátkami“.
Palubní kanóny byly různé. Do doby než se Japonsko zřeklo všech smluv byly ponorky tříd I vyzbrojeny ráží 105 mm, později se nejpoužívanějším modelem tříd I stala děla typ 11 ráže 140 mm. Byly to de facto japonské kopie kanónů britských ráže 152 mm z počátku století, Japonci si je jen trochu zmenšili, protože jsou - s výjimkou zápasníků sumo - od přírody menšího vzrůstu a původní půlmetrákové náboje byly někdy těžší než samotní dělostřelci. Stočtyřicítky byly osvědčenou konstrukcí, která se používala všude, kde to šlo – od pomocné výzbroje bitevních lodí a křižníků přes torpédoborce a pobřežní dělostřelectvo, až po ponorky. Některá „íčka“ nesla dokonce kanóny dva. Menší čluny RO byly zpravidla vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, armádní transportní čluny Jusó-šó disponovaly jen v podstatě trapnými rychlopalnými prskavkami ráže 37 mm a Sen-taka-šó měly dokonce jen kulomet.
Ani protiletecká výzbroj nebyla žádná avantgarda. Pokud ji ponorky měly, byly bez výjimky vyzbrojeny běžnými Hotchkissy ráže 25 mm, a to buď jednotlivými kanónky, nebo spřaženými do trojčat.

Kanón typ 11 ráže 140 mm

Image

Američtí a japonští námořníci na společném cigárku u PL trojčete na I-400. Srpen 1945.

Image


Kaiteny
V roce 1942 poručík Hiroši Kuroki a podporučík Sekio Nišima navštívili konstruktéra kurského arzenálu Hiroši Suzukawu a navrhli mu výrobu malého plavidla vypouštěného z ponorky a ovládaného člověkem. Suzukawa souhlasil a během několika měsíců vymyslel prototyp kaitenu (česky: obrat k nebesům). Víceméně se jednalo o torpédo typu 93 s malou kabinou pro pilota uprostřed. Generální štáb námořnictva však počátkem roku 1943 všechny další práce zatrhl a nemínil se bláznivinami tří mladíků zabývat. K obratu došlo koncem téhož roku – údajně po sepsání petice, kterou Kuroki a Nišima sepsali vlastní krví (!) – ale admirálové názor nejspíš změnili pod tlakem válečných událostí. Primárně se nemělo jednat o sebevražednou zbra?, a proto byl projekt doplněn o únikový průlez pod sedadlem. V praxi však nikdy nebyl ke svému účelu použit.
Do výroby se dostaly čtyři typy. Kaiten 1 měřil necelých čtrnáct metrů, průměr měl metr a byl vybaven malým periskopem. O pohon se staral osvědčený torpédový motor, nálož vážila přes jeden a půl tuny, takže s tím teoreticky mohl jeden sebevrah bez problémů potopit jakoukoli loď. Maximální dosah činil něco málo přes čtyřicet mil. Kaiten 2 měl problémy s motorem na peroxid vodíku a hydrazin a bylo jich proto vyrobeno jen velmi málo – pravděpodobně ani ne deset. Kaiten 3 s podobným motorem spatřil světlo světa dokonce jen jako prototyp. A situaci nezachránil ani Kaiten 4 (de facto zjednodušený kaiten 1), protože se s jeho výrobou začalo příliš pozdě na to, aby mohl do války ještě zasáhnout.
Do bojů se tak dostala jen „jednička“, pro jejíž transport byly upraveny některé ponorky i hladinové lodě (například postarší lehký křižník Kitakami). Leč celý program se vlekl, důvodem byl jak nedostatek pohonných hmot, tak samotných kaitenů nutných pro důkladný výcvik. A ten byl opravdu zapotřebí. Kaiteny byly totiž jen velmi těžce ovladatelné a počet nehod – vesměs smrtelných – nakonec způsobil větší ztráty než bojové akce. Při cvičné plavbě dokonce zahynul i jeden z vynálezců kaitenu poručík Kuroki. Ale ani ti co výcvik přežili neměli moc lehký život. Při každém obratu sebou kaiten mlátil tak, že adepti smrti byli na ulici snadno k poznání – měli permanentně hubu plnou podlitin, málo zubů a věčně ovázanou hlavu. Přesto o ně nebyla nouze a pamětníci tvrdí, že největší strach měli z toho, aby nebyli z výcviku vyřazeni!
Kaiteny šly do boje až v roce 1945 a jejich účinek ani zdaleka nesplnil očekávání. Přesto se už za války staly legendou, o čemž svědčí i jedna zajímavá historka. Když generál MacArthur zahájil rozhovory s císařskými mírovými vyjednavači, první otázka náčelníka štábu generála Sutherlanda zněla: „Jsou kaiteny ještě na moři?“


Kaiten 1, Tokio, Válečné muzeum Jasukuni.

Image


Obecné vlastnosti japonských ponorek
Důležitou věcí každé lodi jsou nautické vlastnosti a chování na vodě, což je ovšem kritérium poněkud… subjektivní. Tak například zatímco japonští důstojníci z ponorek třídy Sen Toku si chování svých člunů na moři velmi pochvalovali a označovali je za nejlepší, na kterých kdy sloužili, spojenečtí námořníci, kteří s nimi přišli po válce do styku měli názor zcela opačný. Tak třeba kormidelník Bernard Hemsen z kořistní posádky I-400 prohlásil: „I-400 byla těžkopádná mrcha připomínající slona“ a v tomto názoru ho podpořil i korvetní kapitán R. B. Larkin z Royal Navy, který s typickým anglickým humorem podal v listopadu 1945 toto hlášení: „Beznadějně poddimenzované motory a kormidla příliš malých rozměrů si běžně a umíněně dělají co chtějí, a je po čertech obtížné je zastavit či jimi otočit, dojde-li k nějaké kritické situaci, zatímco jejich ohromná a nevyvážená část z nich dělá velice snadnou oběť při zafoukání sebemenšího vánku. A ponorka se ocitne ve skutečně mimořádném ohrožení, je-li vydána na milost a nemilost silnějším větrům.“
Životní podmínky posádek jsou na ponorkách vždycky svízelné a o japonských žralocích to platilo minimálně dvojnásob. Historik Dan Van Der Vat je diplomaticky komentuje slovy: „S obvyklým opovržením vůči komfortu nevyužili Japonci velikosti svých člunů k maximalizaci životního prostoru a vážně tak omezili výdrž svých posádek“, ale ve skutečnosti mohli japonští ponorkoví námořníci závidět životní úděl trestancům na Ďábelských ostrovech. Samurajové své ponorky důsledně projektovali jako zbra? a ne jako výletní parníky a podle toho to taky dopadlo. Ventilace se krčila až na posledním místě konstrukčních priorit, takže v ponorkách panovalo jen těžko snesitelné vlhké vedro, které ve spojení s obvyklým „eau de diesel“ (smrad z nafty, olejů a zpocených těl) znamenalo, že již po několika dnech plavby posádky vypadaly jako parta horrorově se rozpadajících zombies. Palubní záchod byl jen jeden, tureckého typu a nutno podotknout, že to bylo v Císařském loďstvu nejdemokratičtější zařízení; bez ohledu na šarži při používání platilo pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív sere“. Splachovací otvor byl úzký a aby se neucpal, musely se použité toaletní papíry házet do kbelíku, který se občas vysypával do velkých odpadních kontejnerů. Jejich obsah se měl čas od času vyprázdnit do moře, jenže toto se během války nikdy nedělalo, protože plující odpadky by mohly nepříteli přítomnost ponorky prozradit. O japonských ponorkách tak opravdu doslova platí úsloví „vzduch by se dal krájet - pokud možno noži od Horsta Fuchse“. Smrad z „eau de diesel“, toaletních papírů, zbytků potravin a roztodivných živočišných mikrokultur vzniklých různým křížením se dal snášet jen s největším sebezapřením.
Tak jak bylo obvyklé i jinde, posádka pracovala na tři osmihodinové směny. Ve volném čase pobíhali námořníci po ponorce kvůli vedru zpravidla jen ve spodním prádle. Spát mohli také jen osm hodin, protože jak jejich pracovní místo, tak i jedno úzké visuté lůžko sloužilo obvykle třem lidem. Nudu mohli zabíjet jen četbou (oblíbena byla prý především poezie a filozofická literatura), vzájemnými rozhovory, zabíjením blech a otrlejší nátury ochočovaly a cvičily krysy, kterými byly ponorky doslova zamořeny, a které žily s homo sapiens v dokonalé symbióze. Tělesná cvičení byla pro permanentní nedostatek vzduchu přísně zakázána, stejně jako poslech rozhlasu - a to jak nepřátelského, tak i vlastního. Na japonských ponorkách panoval suchý zákon, ale pár lahví piva, saké či dokonce i whisky kapitán pro mimořádné situace měl a něco málo se povedlo propašovat i důstojníkům - například bývalý poručík Toru Jošimine se padesát let po válce přiznal, že byl za společné popíjení saké s námořníky opakovaně kárán. Strava byla naopak kupodivu vynikající, respektive mohla být vynikající kdyby o ni někdo stál. Jestliže se na konci války celým Japonskem rozléhal ryčný rokenrol způsobený kručením hladových břich, ponorkáři si v ohledu zásobování kvalitními potravinami rozhodně nemohli stěžovat. Na mnoha člunech byly dokonce i mrazící boxy na maso, tedy věc například v Kriegsmarine nevídaná. Kuchaři byli většinou pečlivě vybraní, zdatní a klidně mohli připravovat mnoho pochoutek japonské, čínské a dokonce i evropské kuchyně. Námořníci však byli po zhruba dvou týdnech plavby fyzicky tak vyřízení, že o jídlo neměli valný zájem. Zácpa nebo naopak úplavice či hemeroidy byly tak běžným jevem jako vši, blechy a krysy, na pochoutky nebyl nikdo zvědavý a jen opravdu ko?ské nátury do sebe dokázaly nasoukat i něco jiného než obligátní rýži, nakládanou zeleninu a povinné vitamínové tablety.

Důstojnická jídelna. Na stole vitamínové tablety.

Image


O neuvěřitelných životních poměrech na japonských ponorkách svědčí i dva zajímavé poválečné případy. Když v září 1945 jeden člun navštívil zvědavý ponorkový veterán viceadmirál Charles Lockwood, byl zážitky a atmosférou nasycen tak, že byl údajně „hluboce otřesen“. Těžko říci co se za tímto eufemismem skrývá, ale je docela možné, že slavný admirál jednoduše „hodil šavli“. A námořník 1. třídy Gordon Hiatt na sklonku života komentoval svůj dvoudenní pobyt ve strojovně I-400 smíchem a slovy: „Hezky jsem si užil téměř všechny dny, které jsem sloužil v americkém válečném námořnictvu – kromě těch dvou, co jsem sloužil ve strojovně I-400!“
Sečteno podtrženo: Japonské ponorky byly veliké, neohrabané, špatně ovladatelné, snadno zjistitelné a velmi zranitelné vůči všem spojeneckým zbraním a detekčním prostředkům. Ale přes četné nedostatky se ukázaly být až do posledních hodin války zdatným a nebezpečným soupeřem. Jejich posádky bez reptání bojovaly a - velmi často i umíraly.

Samurajové a ponorková zbra? na meziválečných konferencích
Japonci se již na Versailleské konferenci ukázali jako nesmiřitelní, paličatí a nafoukaní žlutí skrčci a této imidž zůstali věrní i v následujících letech.
Washingtonská konference na přelomu let 1921/22 se ponorek příliš netýkala, jen Britové dle svého zvyku žádali jejich zákaz, který jako vždycky vetovali Francouzi. Všechny mocnosti se jen zavázaly k dodržování kořistního práva.
Další konference se konala o pět let později v Ženevě a jejím hlavním tématem byly křižníky. Ve Washingtonu se totiž mocnosti dohodly jen na jejich velikosti a výzbroji, nikoli však na počtu, což v této sportovní disciplíně přirozeně podnítilo zbrojní závody. Mezi sebou se hádali především Američané s Angličany, Japonci jen navrhovali ptákoviny typu „křižníky nebude stavět nikdo“ a nakonec nebyla uzavřena žádná dohoda. Avšak už v roce 1928 podepsalo patnáct států (včetně Japonska, Německa a Itálie) tzv. Briand-Keloggův pakt, což byla mezinárodní smlouva zříkající se války.
Úspěch v jednáních se v podstatě zopakoval už další rok, kdy se na konferenci v Londýně ohledně křižníků konečně dohodli Američané s Angličany a i Japonci si mohli mnout ruce. Dosáhli totiž vůči USA poměru 5 : 3 v těžkých křižnících a 10 : 7 v křižnících lehkých. V ponorkách byla přijata všeobecná parita, bez ohledu na počet neměl celkový výtlak každého signatáře přesáhnout 52 700 tun s výzbrojí děl maximální ráže 130 mm.
V únoru 1932 se sešla další konference, tentokrát opět v Ženevě a opět skončila fiaskem. Němci – poprvé pozvaní – žádali stejná práva jako ostatní, a když je nedostali, uraženě odkráčeli směrem do Vaterlandu. Angličané navrhovali zrušení námořního i armádního letectva, Američané třicetiprocentní redukci celosvětové výzbroje atd. atd. – konference zkrátka připomínala spíš sjezd nadšenců sci-fi literatury než regulérní mezinárodní diplomatické klání. Japonsko při té příležitosti naštvaně odešlo ze Společnosti národů, protože bylo označeno za agresora v Mandžusku, ale stále platný ponorkový limit i ostatní dohody zatím jakž takž dodržovalo.
Ještě v roce 1936 Japonci podepsali protokol o zákazu neomezené ponorkové války, který kromě něj podepsalo dalších třicet devět států včetně Německa a SSSR. Tím mezinárodní regulace skončily, protože na konferenci v Londýně téhož roku Japonci odmítli úplně všechno, včetně dosud platných smluv. A začali fofrem zbrojit.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:53  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Druhá světová válka, rok první


V prosinci 1941 disponovala japonská ponorková flotila šedesáti čtyřmi použitelnými čluny tříd I a RO, jedenáct z nich bylo vybaveno palubním letounem. Kromě toho měla ještě čtyři čluny minové a několik desítek miniponorek HA třídy Ko Hjoteki. Jejich reálná bojová hodnota však byla pochybná, přestože admirál Jamamoto v ně vkládal velké naděje. Dalo by se však říci, že to pro začátek mohlo stačit. Američané měli tou dobou v Pacifiku padesát jedna ponorek, Holanďané šestnáct a Britové nic.
Do prvních hodin Druhé světové války japonské námořnictvo v překvapivých útocích vrhlo všechno co se dalo. Nezahálely ani ponorky. Několik dní před zahájením bojů vyplulo do Tichého oceánu dvacet sedm ponorek tříd I, z toho dvacet k přímé podpoře útoku na Pearl Harbor, čtyři se měly potloukat kolem západního pobřeží USA a tři prováděly průzkum pro Nagumovu útočnou flotilu. Nejznámějších je pět z nich, říkalo se jim „Speciální námořní útočný útvar“ a tvořily ho zbrusu nové čluny I-16 (Kaorjú Jamada), I-18 (Otani), I-20 (Takaši Jamada), I-22 (Ageta) a I-24 (Hanabusa) s připoutanými miniponorkami Ko Hjoteki. 18. listopadu 1941 večer vypluly z Kure, velením byl pověřen kapitána Hanku Sasaki. Miniponorkářům šéfoval jistý Tacunosuke Ariizumi a tohle jméno si zapište za uši - ještě nejednou o něm bude řeč. 6. prosince večer se velké čluny vynořily asi patnáct kilometrů od havajského ostrova Oahu a kolem třetí ráno se miniponorky vydaly na cestu, o které každý tušil, že je jejich poslední. Zajímavá, leč prakticky bezvýznamná účast miniponorek při přepadu Pearl Harboru]je poměrně známá, a proto by asi nemělo smysl opisovat již popsané. Jen ve stručnosti pro pořádek zmíním, že jedné miniponorce se dostalo té pochybné cti, že se stala prvním japonským plavidlem, které odešlo do věčných lovišť a to dokonce dřív než se Fučidova letadla zjevila nad Pearl Harborem. Šťastným lovcem se u stal torpédoborec Ward poručíka Williama Outerbridgeho a snad bychom se aspo? na tuhle historku mohli podívat trochu podrobněji.
Ward byl starý čtyřkomínový torpédoborec z minulé války a 7. prosince měl před vjezdem do přístavu střežit čtverec o velikosti asi třikrát tři míle. Na hlídku vyjel 6. prosince a měl na ní setrvat tři dny. Před čtvrtou hodinou ráno na Ward hlásila minolovka Condor, že zahlédla podezřelý předmět připomínající ponorku. Signalista zavolal palubního důstojníka a ten vzbudil velitele, který začal jednat. Nařídil zvýšit rychlost na dvacet uzlů a vyhlásil poplach. Pátrání však nebylo úspěšné, za tři čtvrtě hodiny byl poplach zrušen, vše se vrátilo do normálu a službu na palubě převzal dělostřelecký důstojník poručík Oscar W. Goepner. Na rozdíl od svého velitele to nebyl profesionální námořník, ale „jen“ záložní důstojník na první hlídce a rozsahem svých pravomocí si nebyl zrovna dvakrát jistý. Proto za chvíli velitele zase vzbudil a podal mu hlášení, že k přístavu se blíží loď Antares s nějakým kontejnerem ve vleku. Ospalý Outerbridge prohlásil něco ve smyslu „a co má bejt“ a šel si zase lehnout. Ne nadlouho. V půl sedmé ho Goepner už potřetí vzbudil a tentokrát byl strohý: „Přijďte na můstek.“
Outerbridge už měl mladého snaživce plné zuby a nevrle svého důstojníka seřval: „Podívejte Goepnere, jsme tady teprve jeden den, ale chci, abyste si uvědomil, jak je závažné, když dáváte takové povely, a že když takhle mluvíte, já s jistotou očekávám, že něco uvidím.“
„Ano kapitáne“, nedal se Goepner. „Přijďte na můstek.“
Outerbridge poslechl, Goepner mu ukázal „kontejner“ za Antares a vyslovil podezření, že je to ponorka. To velitele vzbudilo vskutku definitivně a vyhlásil poplach. Goepner se už na můstku nezdržoval a odešel na své stanoviště. Ward se blížil ke „kontejneru“ a Outerbridge mezitím uvažoval jak zaútočí. V dané situaci by byl ideální asi taran, jenže ten by mohl starý torpédoborec poškodit, a to Outerbridge rozhodně nechtěl. Netušil, že už je válka, samozřejmě ještě přemýšlel v mírových šablonách a ty pravily, že pokud velitel poškodí svou loď, už nikdy nebude velet a nikdy nebude povýšen. Proto se Outerbridge rozhodl střílet a v případě, že se podezřelý objekt ponoří, chtěl do moře házet hlubinné nálože. Kdyby se později ukázalo že střílel zbytečně, popotahování po nadřízených by asi nebylo tak důkladné a v nejhorším případě by možná mohl vystřílenou munici splácet. Snad aby to později neměl tak drahé, Outerbridge nařídil zahájit palbu teprve tehdy, až se Goepnerovi dělostřelci nemohli netrefit. Granát z děla č. 3 zasáhl ponorku na čáře ponoru pod velitelskou věžičkou ze vzdálenosti asi padesáti metrů, pak se Outerbridge přece jen odhodlal k taranu a nakonec na miniponorku, která se vynořila dnem vzhůru nechal hodit čtyři hlubinné nálože - což byl pochopitelně její konec. Dnes se předpokládá, že nešťastnou miniponorkou byl stroj z I-22 s posádkou tvořenou nadporučíkem Naodži Iwasou a poddůstojníkem Naoharu Sasakim. Outerbridge o incidentu ihned informoval velitelství, ale stalo se to, co se dalo čekat – trvalo čtvrt hodiny než byla zpráva rozšifrována, pak se čekalo než se rozšifruje zpráva z hydroplánu Catalina, který se k incidentu také nějak přimotal a nakonec se oběma hláškám stejně nevěřilo. Torpédoborec Monaghan dostal v 7:51 celou záležitost prošetřit a – za čtyři minuty se nad přístavem objevila první letadla z Nagumova útočného svazu. Pro úplnost dodám, že Outebridge svůj útok samozřejmě nesplácel a za akci byl dokonce dostal Navy Cross.

Dělo číslo 3. torpédoborce Ward s obsluhou v roce 1941...

Image

… a dnes

Image


I zbývající japonské miniponorky byly v Pearl Harboru potopeny aniž zaznamenaly doložitelný úspěch a přesný popis co přesně ve vodách kolem Oahu dělaly se už sepsat asi nedá. Pravda, někteří Japonci dodnes tvrdí, že jedna miniponorka torpédovala bitevní loď Arizona, ale – těžko říct. Jeden miničlun byl prokazatelně taranován torpédoborcem Monaghan poté, co se těsně vyhnul japonskému torpédu a osudy dalších jsou už úplně nejasné. Příliš mnoho lodí si nárokovalo „potopení japonské ponorky“, mezi nimi ještě jednou Monaghan anebo torpédoborce Blue, Helm a dokonce i křižník Saint Luis. S určitostí se dá říci jen to, že z deseti členů miniponorkových posádek přežil jen podporučík Kazuo Sakamaki, jehož miniponorka dvakrát najela na útes, stala se neovladatelnou a po marné snaze ovládnout rozbité řízení najela večer na mělčinu. Sakamaki se s poddůstojníkem Inagakim pokusili doplavat na břeh, ale moc zdatní plavci to asi nebyli, protože i když to na pláž bylo jen sto osmdesát metrů, Inagaki se utopil a Sakamaki byl na břehu tak vyčerpaný, že se nezmohl ani na harakiri a byl zajat. Američané se svým prvním zajatcem skrze tisk samozřejmě pochlubili světu a díky tomu to Sakamakiho rodina až do konce války zrovna moc jednoduché neměla. Stejně tak se Američané chlubili i vylovenými miniponorkami. Jednu dokonce vozili po Spojených státech jako cirkusovou atrakci a při té příležitosti pořádali finanční sbírky. Dnes by tenhle kousek snad měl být k vidění v rodišti admirála Nimitze – ve Fredericksburgu v Texasu. Tělesné ostatky japonských námořníků Američané se všemi poctami pohřbili, ovšem ne normálně na hřbitově, ale v základech nového vlnolamu (?).

Jedna z miniponorek v Pearl Harboru dnes

Image


Dá se tedy znovu zopakovat, že japonské miniponorky se v Pearl Harboru moc nepředvedly a téměř to samé se platí i o jejich větších sestřenkách. Devět jich bylo pověřeno krytím ustupujícícho Nagumova svazu, ostatní dostaly povolení k volnému lovu. Ponorky sice spatřily a naháněly letadlovku Enterprise, ale k pozici vhodné pro útok se dostala jen I-74 (Ikezawa), která vypálila šest torpéd. Jedno zasvištělo asi dvacet metrů za zádí, ale to bylo všechno.
První ponorku ztratilo císařské námořnictvo poměrně brzy. 10. prosince byla I-70 (Takao) potopena bombou z letadla startujícího právě z Enterprise, ale vytrvalé slídění kolem Havaje se nakonec přece jen vyplatilo. I-6 (Inaba) se už 9. prosince pěkně namlsala, když hlídky spatřily jakousi letadlovku, kterou Inaba identifikoval jako „třídu Lexington“. Velitel se tak trochu zcvoknul, dostal válečnou horečku a u Havaje zůstal, přestože mu postupně docházelo palivo a nevrátil se dokonce ani poté, co se jeden torpédista při cvičení zranil a o několik dní později zemřel na otravu krve. Po více než měsíčním šmejdění Inaba vypálil večer 11. ledna 1942 tři torpéda na cosi, co opět považoval za letadlovou loď třídy Lexington a – byl úspěšný. Posádka s jásotem zaregistrovala dva zásahy a I-6 se pak musela ponořit kvůli nepříliš důraznému odvetnému útoku doprovodných torpédoborců (dva blízké výbuchy hlubinných náloží a několik hodně vzdálených). Inaba letadlovku kupodivu prohlásil za „pravděpodobně potopenou“, ačkoli její zkázu neviděl a ani neslyšel. Asi by se hodně divil, kdyby věděl, že jeho „pravděpodobně potopená“ letadlová loď - byla to Saratoga (Douglas) - zvýšila rychlost z patnácti na osmnáct uzlů a uháněla do oprav v San Diegu. Ale úspěch to přece jen byl. Při útoku zahynulo šest kotelníků, Saratoga strávila téměř půl roku v docích a přišla tak o účast v bitvách v Korálovém moři a u Midwaye. Na druhou stranu když už v opravách byla, prošla jistými vylepšeními. Například z ní byla odstraněna prakticky zbytečná křižníková děla ráže 203 mm a nahradila je daleko užitečnější protiletadlová výzbroj. I-6 se mezitím slavně vrátila na atol Kwadžalein s posledními litry nafty v nádržích a Jamamotův náčelník štábu viceadmirál Ugaki si do deníku s potěšením zapsal: „Několik ponorek hlídkovalo v oblasti. Jestliže poškozená letadlovka unikla potopení, ostatní ponorky by ji určitě dorazily. Ponorkoví důstojníci a námořníci prošli nekonečným utrpením, ale prokázali, že ponorky jsou nepostradatelné.“ A to Ugaki ve svém spokojeném chrochtání netušil, že jakýsi na první pohled bezvýznamný tanker, který jižně od Oahu potopila I-172 (Togami) patřil k letadlovce Lexington a tím byl de facto odvrácen americký protiútok na právě dobývaný atol Wake…
Relativně úspěšný se ukázal i ambiciózní plán, který měl na západním pobřeží USA vyvolat paniku. Opět se jej zúčastnily ponorky, které původně kryly Nagumův svaz a docela se činily. První obětí se už 7. prosince stala obchodní loď Cynthia Olson, která měla tu smůlu, že u Seattlu potkala I-26 (Jokota). Na první pohled to měla to být snadná oběť – ovšem kdyby byli páni kanonýři co k čemu. Nejdřív vypálili osmnáct granátů ráže 140 mm, pak I-26 vypustila torpédo typu „6“, muzeální exponát z roku 1917 (úplně vedle) a nakonec se konečně pochlapili dělostřelci, když dalšími dvaceti devíti ranami Cynthii Olson potopili. Inu, chybami se nejen člověk, ale i samuraj učí. Asi by bylo dobré podotknout, že japonští ponorkáři v této fázi války vůči posádkám obchodního loďstva ještě přísně dodržovali všechna džentlmenská pravidla. Nechali námořníky z Cynthie Olson nasednout do dvou záchranných člunů, nechali je být a nezabíjeli je. O několik dnů později oba čluny potkala I-15 (Išikawa) a dokonce dala trosečníkům nějaké jídlo, leč zas tak moc jim tím nepomohla. Ani jednoho z pětatřiceti námořníků už nikdy nikdo neviděl.
Japonské ponorky kolem USA v prosinci 1941 potopily osm nákladních lodí (z toho šest amerických) o celkové tonáži 40 700 tun a poškodily sedm dalších o 47 500 tunách. Aniž to kdo mohl dopředu tušit, pro japonské ponorkáře to byl jeden z nejúspěšnějších měsíců celé války. Úspěch měla i druhá část operace - ta která měla na západním pobřeží USA vyvolat paniku. Američané se k tomu dnes moc nehlásí, ale fakt je, že Spielbergův film 1941 si zas tak moc nevymýšlí a spíš jen paroduje. Policie a FBI v obavě před sabotážemi údajných agentů z ponorek doslova opevnila přístavy a spousta námořníků, kteří se chvályhodně a urychleně vraceli z vycházek a dovolených, měla problém dostat se skrz nespočetné kontroly na svou loď. Očekávala se povstání a regulérní pouliční boje s Američany japonské národnosti, ke kterým sice nedošlo, ale falešných udání se sešlo tolik, že by se z nich dal udělat pořádný táborák. Nechybělo mnoho, aby ve městech vypukly pogromy na japonské restauratéry a obchodníky, od uvědomělých spoluobčanů dostávali přes hubu pro jistotu i Čí?ané, Korejci a další lidé, kteří měli tu smůlu že vypadali tak nějak „japonsky“. Situace se vyřešila až po několika týdnech, když byli všichni Američané japonské národnosti ze západního pobřeží internováni v táborech ve vnitrozemí. Sice většinou přišli o majetek (opuštěné domy byly vyrabovány takřka s chánovskou rychlostí), ale aspo? zůstali naživu.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:55  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Filipíny, Wake, Malajsko a Nizozemská východní Indie
Protože se jádro ponorkové flotily potloukalo kolem Spojených států, invaze na Filipíny se zúčastnily jen minové ponorky I-23 (Tošitake) a I-24 (Kišigami). Protože se oba čluny hodily spíš do šrotu než do války, jejich úkol nebyl příliš nosný - měly jen hlídkovat kolem ostrova Luzon a zachra?ovat sestřelené letce. Kromě toho I-23 iniciativně položila minové pole v Manilské zátoce a I-24 v průlivu Balabac, což bylo nakonec stejně úplně zbytečné, protože Japonci Filipíny celkem rychle obsadili a své miny zase vylovili. Nasazení těchto postarších typů ponorek opravdu nebyl moc dobrý nápad, což už 21. února 1942 na první pohled jednoduchým způsobem dokázala australská korveta Deloraine (Sullivan). Kapitánporučík Kišigami povzbuzen přežitím filipínské kampaně se nadšeně se svou I-24 pokusil zaminovat severoaustralský přístav Darwin. Přitom však udělal tu nerozvážnost, že zaútočil právě na Deloraine. Netrefil nic, leč útokem prozradil svou přítomnost a Deloraine údajně stačil jen jeden krátký asdicový kontakt a jedna hlubinná nálož, aby poslala I-24 do věčných lovišť. Korvety Lightgow a Katoomba sice přispěchaly na pomoc, ale jediné co mohly spatřit byla jásající posádka Deloraine a obrovská olejová skvrna. I-24 – v té době už přejmenovaná na I-124 (už minule jsem říkal, že v tom bude hokej) – se stala první japonskou ponorkou, kterou potopili Australané, což svým způsobem ocenili i Japonci. Ačkoli I-24 nepotopila ani rybářský šinágl, Kišigami byl posmrtně povýšen.
Císařští žraloci si žádnou velkou slávu nedobyli ani při invazi atolu Wake. A ani si ji dobýt nemohli, protože dobrých čtyři sta mil kolem Wake nebylo vůbec nic, co by se potopit dalo. Jeden člun tam navíc 17. prosince ztratili, to když se RO-66 (Kurokawa) při návratu z akce srazila s RO-62 (Koresuke). RO-66 se potopila, zachránili se jen tři muži, kteří byli zrovna na můstku (mezi nimi i kapitán) a zbývajících šedesát tři zahynulo.
Vylodění v Malajsku se s ohledem na možnost zásahu britského loďstva zúčastnila poměrně početná flotilka celkem šestnácti ponorek. Vesměs se jednalo o lepší oceánské čluny tříd I a velel jim kontradmirál Secuzó Jošitomi. Jeho úkolem byl podobně jako u Filipín hlavně průzkum, v případě možnosti útoky na lodě a kladení min.
9. prosince I-65 (Harada) spatřila a téměř tři hodiny sledovala bitevní lodě Prince OF Wales a Repulse. Na základě jejího hlášení Jošitomi zavelel ke generálnímu útoku, ke kterému se nakonec za poněkud komických okolností dostala jen I-58 (Kitamura). Ponorka zmateně vypálila pět torpéd, přičemž všechny šly mimo takovým způsobem, že si jich nikdo z Angličanů ani nevšiml! Další události už však tak veselé nebyly, protože Kitamura si polohu Svazu Z přirozeně nenechal pro sebe a zodpovědně ji nahlásil. Po zpočátku neúspěšném hledání nakonec Svaz Z našla a potopila japonská letadla a na průšvih jménem Singapur bylo zaděláno vskutku monstrózním způsobem. Další ponorkové operace kolem Malajska - přes velké množství člunů - už ale moc úspěšné nebyly. Jen I-56 (Ohaši) potopila 5. ledna 1942 britskou nákladní loď Kwangtung a I-66 (Jošitome) se na Boží hod podařilo ulovit holandskou ponorku K-16 (Jarman), která o den dříve dostala torpédoborec Sagiri (Sugioka). Kromě toho staré minonosky I-21 (Šinobu) a I-22 (Ucuki) úspěšně zvládly svůj úkol a položily miny jak u Singapouru, tak v Clarencově a Torresově průlivu, na nichž se však nepotopilo nic.

Torpédoborec Sagiri a bitevní loď Nagato v říjnu 1941

Image


Nizozemská Východní Indie
Po faktické likvidaci spojeneckého odporu na Filipínách a Malajsii přišla na řadu Nizozemská východní Indie. Pro akce, které vedly k jejímu dobytí byly ponorky reorganizovány do tří skupin.
Skupina A (Ko): Šest ponorek řady I, dvě RO a čtyři minové (mezi nimi výše zmi?ovaná I-24). Byla nejpočetnější, velitelem eskadry byl jmenován kontradmirál Secuzó Jošitomi a jejím rejdištěm mělo být Jávské moře.
Skupina B (Ocu): Šest člunů tříd I kontradmirála Tadašige Daigóa. Operační oblastí byl Bengálský záliv.
Skupina C (Hei): Sedm „íček“ (I-1 až I-7). Měly hlídkovat východně od Celebesu, ale nakonec hledaly cíle mezi Jávou a Austrálií.
Všechny skupiny potopily dohromady čtyřicet lodí a dalších šest poškodily. To vše by při ztrátách dvou ponorek (I-60 a I-24) asi nebyl vůbec špatný výsledek, jenže původním záměrem samurajů bylo potápět lodě válečné, a ta mezi nimi nebyla ani jedna. Ponorky tím nechtěně, leč poměrně důrazně ukázaly k čemu se vlastně nejlépe hodí, ale to asijské válečníky vůbec nezajímalo. Nákladní lodě byl pro většinu z nich póvl, na který když narazili, tak jej sice potápěli, ale prioritou až do konce války zůstaly lodě válečné a čím větší, rychlejší a lépe vyzbrojené – tím lépe. Japonská nepoučitelnost a v podstatě zabedněnost, která sahala až do nejvyšších míst s přibývajícími válečnými roky přímo řvala do očí, nicméně samurajové na své doktríně zkrátka trvali a nedali si ji vzít.
Leč vraťme se zpět do zimy 1941/42. Osud I-24 jsem už popsal, zbývá dodat, jak to dopadlo s I-60 (Hasegawa). 17. ledna 1942 ji dostal britský torpédoborec Jupiter (Thew) a jak byla I-24 první ponorka potopená Australany, tak I-60 byl první japonský člun potopený Brity. Jupiter I-60 celé dvě hodiny naháněl asdicem a hlubinnými bombami, a protože na něco podobného Japonci zatím nebyli zvyklí, velitele Šun Hasegawu to přestalo bavit a rozhodl se s torpédoborcem bojovat pěkně po samurajsku. Vynořil se a zahájil regulérní dělostřelecký souboj. V něm měli Angličané přirozeně navrch, jejich 20 mm flak snadno pobil ponorkové kanonýry, a tak I-60 vypálila dvě torpéda. Obě minula, načež se i Angličané chtěli blýsknout torpédovým útokem a v duchu fair play také vystřelili dva kusy mimo. Nakonec to Angličany přestalo bavit a když se z ponorky ozývala už jen střelba kulometu z věže, rozstříleli I-60 hlavními bateriemi. Z posádky I-60 zůstali naživu jen tři trosečníci, které Jupiter vylovil a jeden z nich později podlehl svým zraněním. Poručík Thew Hasegawovo šílené rozhodnutí bojovat na hladině ohodnotil slovy: „Byl asi nezkušený, měl k úniku k dispozici celý oceán a zvolil to nejhorší možné řešení“. Sám Thew se z úspěchu moc dlouho neradoval, Jupiter o měsíc později najel na holandskou minu a potopil se.
Mno a když už jsem zmínil, kterým japonským ponorkám se dostalo pochybné cti být prvními čluny potopenými Australany a Angličany, zmíním i první úspěch americký. 27. ledna 1942 načapala u Midwaye ponorka Gudgeon (Grenfell) svou dálněvýchodní konkurentku I-173 (Isobe) v totálních nedbalkách; I-173 plula na hladině pomalu, přímým kursem a s mnoha poflakujícími se námořníky na palubě. Kapitánporučík Elton Grenfell neváhal a vypálil tři torpéda z nichž dvě našla svůj cíl.

Elton Watters Grenfell

Image


Akce proti západnímu pobřeží Spojených států v zimě 1942
15. ledna 1942 svolal velitel 6. flotily viceadmirál Micumi Šimizu poradu ponorkových velitelů na nejvyšší úrovni. Podle jeho názoru ponorky zatím dosáhly nevalných výsledků za cenu příliš velkých ztrát. Měl pravdu. Dosud se kromě údajného potopení Saratogy nějak nebylo čím chlubit, přičemž na druhou stranu Japonsko přicházelo zhruba o jednu ponorku týdně. Šimizu si snadno spočítal, že jestli to tímhle tempem půjde dál, za několik měsíců budou všichni ponorkáři ve svatyni Jasukuni a on nebude mít komu velet. Proto přišel s přímo revolučním řešením. Ponorky se už neměly honit za rychlými a dobře vyzbrojenými válečnými loděmi a po vzoru Němců zkusí lov na pomalé a chabě ozbrojené lodě transportní. Zdá se, že Šimizu byl jeden z mála japonských admirálů, který přemýšlel hlavou a ne samurajským mečem, protože právě v té době se na druhé straně USA slibně rozjížděla Dönitzova ofenzíva Paukenschlag. Nezkušení Američané k zoufalství Britů a Kanaďanů odmítali konvojový systém a prakticky na dohled od pobřeží přicházeli o spousty lodí, zatímco německé ztráty byly prakticky nulové. Pokud by podobným způsobem Japonci zmáčkli USA z druhé strany, mohlo by to možná přinést pozoruhodné výsledky. Jenže Šimizuův návrh se setkal s bouřlivým nesouhlasem – a to jak v řadách ponorkářů, tak ve štábech flotil. Nakonec byl přijat kompromis: K nájezdu na USA dojde a pak se uvidí.
Operace se zúčastnilo dvanáct ponorek, které potopily pět lodí (30 tisíc tun) a poškodily přibližně stejně tolik. Ztráty nebyly žádné. Kromě toho I-17 (Nišino) 25. února vypálila sedmnáct ran na ropnou rafinerii u Santa Barbary v Kalifornii a trochu poškodila molo a vrtnou věž . Ačkoli na americkém pobřeží znovu vypukla panika a tokijský rozhlas vytruboval do světa, že „chytří Američané vědí, že ponorky na západním pobřeží jsou varováním národu a ráj stvořený George Washingtonem je na pokraji zhroucení“, admirál Jamamoto operaci vyhodnotil jako neúspěšnou a s „rebelem“ Šimizuem vyrazil dveře. Šimizu byl oficiálně „ze zdravotních důvodů penzionován“ a jeho nástupcem se stal viceadmirál Teruhisa Komacu, který se na Jamamotovo přání vrátil ke staré doktríně. Přestože je admirál Jamamoto dodnes občas oslavován jako geniální vojevůdce, jeho rozhodnutí ohledně ponorkové strategie zrovna nesvědčí o nějakém pronikavém bystrozraku a už vůbec ne o moudrém uvažování.

Šimizuova operace kolem pobřeží USA

Image


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:56  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Nájezd na Diego Suárez a Sydney
27. března 1942 přišla do Tokia zdvořilá žádost z Berlína, zda by vážení spojenci nebyli tak laskaví a neprohnali trochu perka britské Východní flotile admirála Sommervilla operující v Indickém oceánu. Byl to určitě zajímavý a dnes trochu opomíjený německý strategický experiment, který se pokusil nasměrovat zatím živelný japonský nápor k východním břehům Afriky a dosáhnout tím jakési kooperace mezi Německem a ?íší vycházejícího slunce. Situace byly momentálně taková, že Středozemní moře momentálně celkem spolehlivě zašpuntovala Luftwaffe, posily a válečný materiál pro Auchinleckovu 8. armádu v Egyptě musely volit trasu až kolem Mysu Dobré Naděje a skrz Suez. V případě, že by se Japoncům povedlo tuhle zásobovací tepnu uzavřít, mohly se dle mínění německých generálů dít velké věci. 8. armáda by patrně spadla Rommelovi do klína jak zralá hruška a někteří snílci už viděli, jak Rommel s Paulusem obsazují íránská ropná pole, Indii a potřásají si rukama s japonskými spojenci v Barmě. Admirál Jamamoto usoudil, že by to možná mohlo klapnout a už 2. dubna zahájil „Operaci C“. Dva silné útočné svazy – Nagumův a Ózawův – se vydaly do Indického oceánu a pátraly po britské flotile. Akce byla poměrně úspěšná, Sommerville přišel o svou jedinou letadlovou loď Hermes, křižníky Cornwall a Dorsetshire a několik torpédoborců, japonské ztráty činily jen několik letadel. Kromě toho samurajové potopili dvacet tři obchodních lodí s výtlakem více než sto tisíc tun. Protože zbytek britské flotily práskl do bot a zmizel neznámo kam, a protože americké letadlovky stále otravovaly svými rychlými nájezdy v Tichomoří, Nagumo nechtěl plácat do prázdna a „Operaci C“ již 9. dubna ukončil. Jeho rozhodnutí je poměrně logické, měl za to, že zbytky vyřízených Angličanů mu nikam neutečou a nejlepší bude, když zatočí se stále ještě nebezpečnými Američany. Nagumovy obavy se potcrdily již za týden, když Doolittleovy B-25 bombardovaly Tokio. Krátké “Operace C“ se přirozeně zúčastnily i ponorky a i ony si připsaly pár zářezů. Například stará dobrá I-6 (Inaba) potopila nákladní lodě Clan Ross (5 800 tun) a Bahadur (5 500 tun), avšak byl to její poslední úspěch. I-6 napříště už jen evakuovala a zásobovala odříznuté posádky a její životní dráha skončila v létě 1944 u Saipanu.
Nagumovy letadlovky z Indického oceánu odtáhly a úkol najít, napadnout a pokud možno zničit zbytky britské flotily připadl ponorkám. 30. dubna opustila malajský přístav Penang „admirálská“ ponorka I-10 (Kajabara) i s velitelem akce kontradmirálem Išizakim na palubě, dále I-16 (Kaorjú Jamada), I-18 (Otani), I-20 (Takaši Jamada) a později se k nim připojila ještě I-30 (Endó). Kromě ní byly všechny vybavené miniponorkami Ko Hjoteki. Zásoby vezly pomocné křižníky Hokoku Maru (Aihara)a Akiko Maru (Okamura), které kromě logistické podpory ponorkám měly v roli korzárských lodí potopit všechno co potkají. V průběhu května hydroplány z ponorek marně pátraly nad africkými přístavy Durban, East London, Port Elisabeth, Simonstown, Aden, Džibuti, Zanzibar, Dar-es-Sallam a Mombasa, až v noci na 29. květen pilot hydroplánu z I-10 našel v madagaskarské zátoce Diego Suárez „bitevní loď třídy Queen Elisabeth a jeden křižník“. To byla ovšem velká novinka. Přístav Diego Suárez totiž patřil Pétainovi a přítomnost anglických lodí ve francouzském přístavu byla přinejmenším překvapivá.
Věci se měly tak, že ani Britové nespali. Po výpadu Nagumových a Ózawových lodí do Indického oceánu poznali slabost svých zásobovacích tras do Egypta a rozhodli se je kapánek zajistit. Už v listopadu 1941 totiž francouzská vláda pod německým nátlakem souhlasila s eventuální japonskou okupací Madagaskaru a něco takového si Angličané zkrátka dovolit nemohli. 5. května 1942 zahájili operaci Ironclad vyloděním a útokem proti dobře chráněné a slušně vybavené základně Diego Suárez a po zuřivých, leč nedlouhých bojích ji obsadili. Tím zabili dvě mouchy jednou ranou; získali výborné kotviště a zbavili se nevyzpytatelných Francouzů v zádech. Po úspěšné invazi byla většina lodí odeslána jinam, ale bitevní loď Ramillies, tři torpédoborce a dvě korvety zůstaly. A právě Ramillies spatřil pilot japonského letounu a ve finále zas tak moc nevadilo, že potmě si ji spletl s Queen Elisabeth a tanker s křižníkem. Miniponorky šly do akce.
Druhý den za soumraku vyrazily do boje miniponorky z I-16 (Iwase a Takada) a z I-20 (Akeida a Takemoto). Miniponorka z I-18 nebyla schopná provozu. Jak Takeida, tak Iwasa byli už členem týmu pro Pearl Harbor a dá se tedy říci, že byli slušně vycvičení, moc dobře věděli do čeho jdou, a že šance na přežití je minimální. Přesto plán předpokládal, že po splnění úkolu posádky své miničluny potopí a dostaví se na předem určené místo, odkud si je mateřské ponorky vyzvednou. Až do kotviště dorazila jen jedna miniponorka, druhá byla ztracena ještě někde před přístavem. Před půl devátou večer vybuchlo jedno torpédo na levé části přídě bitevní lodě Ramillies, druhé zasáhlo tanker British Royalty. Samozřejmě vypukl poprask, korvety brázdily zátoku a házely do moře hlubinné bomby, kontakt však nebyl zaznamenán. Přesto se asi povedlo miniponorku poškodit, protože ji posádka opustila a vrak se našel asi za dva týdny na jednom útesu. Angličané si zpočátku mysleli, že útok mají na svědomí Francouzi a teprve když za několik dní jedna z hlídek na pobřeží našla a zastřelila dva Japonce, bylo jim vše jasné. Do světa se rozběhla zpráva, že prohnaní Japonci zase útočí na přístavy miniponorkami a byla to pravda. Hned druhý den miniponorky udeřily v Sydney.
Ramillies odplula do oprav v Durbanu, kde strávila skoro rok. British Royalty se sice potopil, ale v mělkých vodách a tak i on byl vyzdvižen a opraven.
Mise ponorkové eskadry kontradmirála Išizakiho v Indickém oceánu nájezdem na Diego Suárez ještě zdaleka nekončila. Na přelomu června a července 1942 potopila I-10 osm lodí, I-20 sedm, I-16 čtyři a I-18 tři. Činily se i doprovodné pomocné křižníky Aikoku Maru a Hokoku Maru a přidaly do sbírky další tři nákladní lodě. I-30 se nakonec od flotily oddělila, z Aikiko Maru jižně od Madagaskaru doplnila palivo a vydala se na průkopnickou cestu do Evropy.
Souběžně s Išizakiovým výpadem zaútočil i svaz námořního kapitána Hanku Sasakiho (jo, toho od Pearl Harboru), smyslem mise bylo najít a dorazit americké lodě poškozené v bitvě v Korálovém moři. Eskadru tvořily hydroplánové ponorky I-21 (Macumura) a I-29 (Izu) plus nosiče miniponorek I-22 (Ageta), I-24 (Hanabusa), I-27 (Jošimura) a I-28 (Jadžima). Hydroplány prozkoumaly přístavy Suva na Fidži a Auckland na Novém Zélandu, až nějaké lodě našly na východním pobřeží Austrálie a přivolaly ostatní čluny. Mezitím Sasaki 17. května přišel o I-28, kterou na věčnost poslala dvě torpéda americké ponorky Tautog (Willingham). Zbytek eskadry se však šťastně sešel u Sydney, kde momentálně kotvil americký křižník Chicago, australské Canberra a Adelaide, americký torpédoborec Dobbin, holandská ponorka K-19 a několik menších amerických, britských, australských a indických lodí. V přístavu panovala vskutku mírová atmosféra, kterou nijak nenarušilo ani hlášení novozélandského letounu o spatření neznámé ponorky a dokonce ani průlet hydroplánu z I-21 a jeho elegantní zakroužení nad Chicagem. Miniponorky z I-22 (Kejdžó a Omori), z I-24 (Ban a Ašibe) a z I-27 (Chumano a Takenaka) vyrazily 31. května navečer. Chumanova miniponorka sice vnikla do přístavu, ale uvízla v protitorpédových sítích. Pokusy o vyproštění se nedařily a když se přiblížil hlídkový člun Yarroma a začal střílet z kulometů, posádka odpálila sebedestrukční nálož. V Sydney byl sice vyhlášen poplach, ale i Banova miniponorka pronikla do přístavu a vynořila se asi půl kilometru od křižníku Chicago. Křižník zahájil palbu, která však ponorce neublížila, protože byla tak nepřesná, že několik granátů dopadlo až do města a jeden údajně zabil lva v sydneyské ZOO (!!!). Poručík Ban se neunáhlil, ponořil se a hledal výhodnější pozici. Když ji našel, opět se vynořil a vystřelil svá dvě torpéda. Jedno explodovalo na břehu, druhé Chicago těsně minulo, podplulo ponorku K-19 a potopilo pod převozní lodí Kuttabul. Přestože po miniponorce pátralo co mohlo, Banovi se podařilo vyklouznout z přístavu, ale štěstí ho už opustilo a jeho miniponorka byla nalezena až v roce 2006. Kejdžův člun se dostavil jako poslední, a tak mu zburcovaná australská obrana mohla zajistit náležité přivítání. Miniponorku zpozoroval strážní člun Lauriana, potom se ji pokusil taranovat stíhač ponorek Yandra, ale Kejdži prozatím unikl. Pak jeho člun či periskop pravděpodobně spatřily hlídky na vyplouvajícím Chicagu, ale – těžko říci jak to všechno dál bylo. V přístavu vypukla „periskopová nemoc“ a kdekdo střílel na všechno, co se zdálo podezřelé. Až v půl šesté ráno byla miniponorka spatřena mimo přístav a hlídkové čluny Yarroma, Sea Mist a Steady Hour na ni uspořádaly tříhodinovou honičku. Miniponorku nakonec objevil potápěč – ležela na dně a její motor ještě běžel. Keidži a Omori už nebyli mezi živými, protože se zastřelili. Na palubě byla i obě torpéda, ale ústí torpédometů bylo zablokováno zohýbaným břitem určeným k řezání protitorpédových sítí. Australané obě miniponorky vyzvedli, dali z nich dohromady jednu a po vzoru Američanů ji vystavovali jako atrakci. Mrtví námořníci byli zpopelněni a pohřbeni a čert ví co by asi říkali, kdyby věděli že japonská propaganda jim vesele připsala zkázu britské bitevní lodi Warspite.

Australští školáci a japonská miniponorka

Image


Sasakiho mise byla tedy úspěšná především svými vedlejšími aktivitami. Jeho pět ponorek potopilo kolem Austrálie a Nového Zélandu čtyři nákladní lodě a dalších osm poškodily. Kromě toho I-21 k velké nevoli Australanů ostřelovala sydneyské předměstí a továrnu v Newcastle.
Operace Indickém oceánu a u Austrálie provedené ani ne tuctem ponorek připravily Spojence na přelomu jara a léta 1942 o sto padesát tisíc tun lodní tonáže a další lodě včetně jedné bitevní byly poškozeny. To vše jen za cenu ztráty I-28 (se ztrátami miniponorek se počítalo), což byl výsledek, který se Japoncům už nikdy nepovedl. Dá se říci, že hrstka člunů opět předložila pádný důkaz, že pokud se jim poskytne volnost a nejsou svazovány rozkazy lidí, kteří ponorkové zbrani nerozumí, dá se „i s malým kašpárkem hrát velké divadlo“. Jenže vyšší velitelé jako obvykle zůstali hluší a slepí a ať dělám co dělám, pro strategické a velitelské schopnosti vrchního velitele Spojené flotily admirála Jamamota pořád nějak nemůžu najít žádná slova chvály či porozumění.

Midway
Úkoly a operace ponorek spojených s Bitvou u Midwaye jsou dostatečně známy a není tudíž třeba jít do nějakých větších podrobností. K Midwayi a okolí vyplulo celkem patnáct ponorek rozdělených do tří eskader pod velením viceadmirála Komacua a kontradmirálů Konoa a Daiga. Jejich úkolem byl především průzkum a logistická podpora hydroplánů, které měly zkontrolovat cvrkot v Pearl Harboru a poté měly sledovat případnou americkou reakci na napadení Midwaye. Ponorky ani jeden úkol nesplnily, ale nebyla to chyba jejich posádek – ty dělaly jen to, co jim bylo shora nařízeno. Jamamotův štáb jako obvykle zcela ignoroval ponorkové možnosti a vydal rozkazy bez sebemenší diskuze s lidmi, kteří ponorkám rozuměli. Bez odezvy zůstal i poměrně nevinný a logický požadavek ponorkového experta z Jamamotova štábu fregatního kapitána Šodžiró Jury, který navrhoval, aby sedm starých ponorek z 5. (de facto výcvikové) flotily zůstalo doma a místo nich aby do důležité bitvy vypluly výkonnější typy. Přestože se s ponorkami s účastí v samotné bitvě nějak moc nepočítalo, nepředvedly se zas tak moc špatně. Poté co dostaly zprávu, že jedna z amerických letadlových lodí je poškozená, pustily se do usilovného pátrání a opravdu se jim to povedlo. I-168 (Tanabe) dorazila Yorktown i s torpédoborcem Hammann, který byl k letadlovce připoutaný a poskytoval jí elektrickou energii.
Válka se pro Japonce zatím nevyvíjela moc dobře. Bitva o Midway byla průšvih, Doolittleův nálet byl průšvih a s tím samurajská čest zkrátka musela něco dělat a Američanům aspo? něčím „rozhodit sandál“. A protože oslavované hladinové síly a námořní letectvo bylo po Midwayi momentálně v pr…, ke slovu se zase nemohl dostat nikdo jiný, než podce?ované ponorky. Pět člunů opět poctilo svou návštěvou americké západní pobřeží a jako již tradičně šly ke dnu spojenecké nákladní lodě a po břehu běžely fámy a šířila se panika. Například námořní letec John Jaqua po padesáti letech vzpomínal na svou cestu do války: „Asi v půlce června jsme se nalodili a pořád jsme se obávali, že se někde objeví šikmooké periskopy Japonců…“
A teď konkrétně: I-25 (Tagami) potopila 20. června kanadský parník Fort Camosun, I-26 (Jokota) také nákladní loď Coast Trader a vypálila dvacet šest granátů na rozhlasovou stanici ve Vancouveru - což byl mimochodem první útok na kanadské území od roku 1812. Ještě jednu loď (Arcata) potopila I-7 (Koizumi) a v půlce července se ponorky beze ztrát vrátily na Truk.
Snad nebudu moc předbíhat, když prozradím, že to byl předposlední realizovaný útok na severoamerický kontinent, o ten úplně poslední se 29. září 1942 postarala Tagamiho I-25. Její palubní hydroplán shodil dvě zápalné bomby do lesů ve státě Oregon se záměrem vyvolat požár. To se však nepovedlo, protože bylo zrovna po deštích. Záležitost měla tak trochu legrační dohru v roce 1962, kdy se na místo činu vrátil pilot inkriminovaného hydroplánu praporčík Nobuo Fudžita a nabídl starostovi městečka Brookings jako omluvu za svůj čin rodinnou památku – samurajský meč starý čtyři sta let. Starostovi ovšem nikdo neřekl, že se jedná o jakýsi orientální usmiřovací rituál, kdy jedna strana nabídne to nejcennější co má, druhá si dar asi deset vteřin nechá a pak ho majiteli vrátí. Tím si oba protivníci dají najevo „co jsme si – to jsme si“ a jsou v klidu. Vážený pan starosta se tudíž zachoval jako vesnický balík, meč si nechal a vystavil jej v kanceláři; dnes by měl být k vidění v místní knihovně. Chudák Fudžita jen zíral jako Ozzák na Evu a Vaška a na svůj bývalý meč se aspo? jezdil poměrně často dívat. Zemřel v roce 1998 a od té doby starý rodinný meč jezdí okukovat jeho dcera.

Fudžita a jeho bývalý meč

Image


Guadalcanal
Do půlročního zápasu někdy též zvaného „Japonský Stalingrad“ či „Pacifický Verdun“ se ponorky obou znepřátelených stran zapojily již od prvních dní. Zatímco americká S-44 (Moore) připsala po Bitvě u ostrova Savo americkému námořnictvu aspo? čestný úspěch potopením křižníku Kako, Japonci na to šli od lesa. Podle jejich plánů měly ponorky s případnými americkými silami zatočit již po cestě a pokud by se jim to nepovedlo, měly o hrozícím nebezpečí aspo? podat zprávu. V jižním Tichomoří se v době cesty Turnerova a Fletcherova svazu na Guadalcanal potloukaly momentálně čtyři, jenže už zase se ukázalo, že ponorky se pro průzkum vůbec nehodí. Pouhé čtyři ponorky zkrátka obrovské vodní prostory uhlídat nedokázaly a ani průzkumná letadla z hydroplánové základny na Tulagi se moc nepředvedla, protože kvůli špatnému počasí nemohla do vzduchu. A tak ponorky dosáhly jen dílčích úspěchů, které dutohlavým štábům opět naznačily jejich možnosti, leč s Guadalcanalem vlastně vůbec nesouvisely. I-169 (Okamuto) potopila holandský parník Tjinegara, leč později ji naháněly dva torpédoborce a s lehčími škodami musela do oprav. I-175 (Uno) potopila dvě australské a jednu francouzskou loď, I-171 (Kobajaši) a I-174 (Kusaka) úspěch neměly.
Reakce na invazi byla ze strany japonského námořnictva velice rychlá. Admirál Mikawa záhy zničil u ostrova Savo svaz křižníků admirála Crutchleye, Fletcher se svými letadlovkami utekl již předtím a pak už se Japoncům zdálo, že stačí jen Guadalcanal blokovat, aby vylodění námořní pěšáci nedostali posily dřív než je slavná císařská armáda pochytá jako králíky. O blokádu se měly starat především ponorky a jen občas byly doplněny nějakým tím hlídkujícím torpédoborcem. Blokádní eskadru tvořily tři zastaralé minové čluny I-121 (Šinobu), I-122 (Ucuki), I-123 (Makoto) a dva pobřežní RO-33 (Kurijama) a RO-34 (Morinaga), které obvykle patrolovaly jihovýchodně od Guadalcanalu na tzv. liniích „A“ a „B“. Američané tento prostor záhy překřtili na „torpédovou křižovatku“.

Linie „A“ a „B“

Image


Ponorky však na liniích nesetrvávaly v nehnutém stavu a střídaly se v ostřelování amerických pozic na ostrově. Moc škody sice nenadělaly, ale aspo? obráncům otravovaly život. Jak moc, o tom svědčí o tom dvě výpovědi přímých účastníků, nejprve nahlédněme do deníku válečného korespondenta Richarda Tregaskise:
12. srpen 1942
„Myslím, že by tamhle to mohla být ponorka,“ řekl někdo ve člunu. Ačkoliv jsme se tam, kam ukazoval dívali, nevěřili jsme, že by tam skutečně nějaká byla. Ale byla to ponorka – dlouhá, černá štíhlá ponorka s úzkou věží uprostřed. Byla to velká a rychlá ponorka. Plula směrem od nás. Jakmile jsme ji však objevili my, zpozorovala také ona nás. Pomalu se otočila a nasměrovala se tak, jako by chtěla přejet přes naši příď. Nacházela se asi jednu nebo dvě míle před námi, po našem levoboku.
Když začala nabírat rychlost, mohli jsme zpozorovat pruh bílé pěny podél jejího černého štíhlého trupu. Čekal nás závod. Bylo to jasné a já jsem věděl, že už si nikdy nebudu dělat legraci z té melodramatické formule „závod o život“ nebo „závod se smrtí“, protože vůbec nebyla nepravděpodobná. V našem malém člunu zavládl zmatek, jak všichni najednou začali křičet. Vyskytovaly se různé dohady co bychom měli udělat. Měli bychom se vrátit na Guadalcanal, nebo zamířit na otevřené moře? Nebo bychom to měli střihnout na východní pravý cíp ostrova Florida a pokusit se k němu dostat dříve, než nám ponorka odřízne cestu?
Nebyl čas na diskuzi.
Velitel Banta vydal rozkaz zamířit k ostrovu Florida a kormidelník Charles N. Stickney prudce zatočil kormidlem doprava a otočil škrtící ventil.
Když jsme najednou vyrazili na plný plyn, začal se člun otřásat a prudce narážet do bouřlivých vln, přičemž se voda přelévala přes příď a zalévala nás. Ostatní lodě z naší malé flotily se také hnaly vpřed na plný plyn a bílá mořská pěna stříkala až na budku kormidelníka, ale ponorka nás doháněla. Bylo zřejmé, že se vlnami probíjí snáze a že závod s ní bude těsný. Možná budeme muset plavat i když vyhrajeme. Svým triedrem jsem viděl malé černé postavy mužů, jak vybíhají na palubu k dlouhému obrysu jejího velkého děla. Tato možnost mě vůbec nenapadla – dělostřelba. Ten pohled na gejzíry vystřikující vody mezi námi a ponorkou mě děsil, protože jsem věděl, že to dělo míří na nás. Slyšeli jsme silné rány výbuchů a věděli jsme, že se brzy nebezpečně přiblíží. Potom se objevily další gejzíry, blíže k ponorce, a my jsme byli na moment zmateni, dokud jsme si neuvědomili, že palba přichází z pobřeží Tulagi. Potom jsme pochopili a byli za to vděčni, že pobřežní baterie zahájila na ponorku palbu. Granáty však ještě stále nedopadaly dost blízko ponorky a pokaždé, když ona vypálila, bylo to blíž a blíž k nám. Pokusil jsme se na ponorku zaměřit svůj triedr, ale naším člunem to tak smýkalo a házelo a stříkající voda mi neustále smáčela čočky, že jsem se pokoušel marně. Měli jsme úplně promáčené šaty.
Začal jsem dalekohled balit do saka uniformy, ale potom jsem ten uzel rozvázal. Bylo úplně zbytečné se pokoušet uchovat cokoliv suché. Budeme muset plavat. Bylo mi to jasné. Ponorka nás doháněla a granáty dopadaly pouhých sto yardů za námi.
Potom jsme si všimli, že na nás zuřivě mávají muži ze druhého člunu. Jeden z námořníků vyskočil na palubní budku a pokoušel se nám pomocí signálních praporků poslat zprávu. Zpozorovali jsme, že jsou v nesnázích. Z motoru člunu stoupal kouř. Náš člun manévroval k poškozenému plavidlu, bokem do něj narazil, opět se oddělil a znovu narazil, přičemž oba čluny pluly plnou rychlostí a ve stejném kurzu. S muži posádky poškozeného plavidla to smýklo, až popadali, ale potom začali přeskakovat do našeho člunu. Poručík Herb Merillat, tiskový mluvčí námořní pěchoty a zpravidla velmi důstojný pán, vyskočil ze člunu a dopadl jako neuspořádaná změť paží a nohou na dno našeho člunu. Měl na sobě bílé ponožky. V tom spěchu si zapomenul boty. Dokonce i v takovéto chvíli byl pohled na jeho pád legrační. Tímto přesunem jsme však ztratili spoustu času.
Nyní získala ponorka v našem závodě vedení a náš osud se zdál být zpečetěn. ?ekl jsem si, že je to můj poslední den a zdálo se to být jisté. Ale gejzíry vody způsobené granáty z děl pobřežní baterie se objevovaly stále blíž a blíž u ponorky. Několik z nich dopadlo jen několik yardů od věže. Vtom jeden muž vykřikl: „Kouř! Kouří se z ní!“ Žádný kouř jsem neviděl. Ale bylo jasné, že granáty začínají dopadat příliš blízko ponorky na to, aby se její posádka cítila pohodlně. Proto se ponorka otočila a zamířila na otevřené moře směrem na západ. Martyrium bylo u konce.
Úzkým pruhem moře lemovaným stěnou zeleně jsme vpluli do klidných vod tulažského přístavu a zakotvili v malém dřevěném doku. Činilo mi nesmírné potěšení stát opět na suché zemi.“

Na zlobivou ponorku, která v prvních dnech po invazi šmejdila kolem Guadalcanalu si po letech vzpomněl i námořní pěšák Jack Means: „Jedna zatracená ponorka připlouvala neustále každý den. Jen tak křižovala kolem pobřeží a střílela na nás. Měli jsme polopásové obrněné transportéry a pětasedmdesátimilimetrové kanóny. A každý den jak připlula, tak po ní pálily. A nikdy nezasáhly. Jednoho dne se do toho vložil takový starý mari?ák. Už tehdy byl starý jak Metuzalém. Byl na Haiti, v Nikaragui a bůhví kde ještě. Jo a v Číně. Jmenoval se Luis Diamond. Byl to mistr všech minometčíků, kteří kdy žili. A jednou vytáhl na pláž svůj minomet. Zamířil a - trefil tu blbou ponorku! Minomet ponorce moc neublíží, ale donutí ji aby se potopila.“
Aktérkou Tregaskisova vyprávění byla pravděpodobně I-123, která ke Guadalcanalu připlula v noci z 11. na 12. srpna 1942. Means přesné datum neuvádí, a tak se mi nepovedlo zjistit, na které ponorce si geniální minometčík Luis Diamond potrénoval mušku. Ještě dodám, že I-123 otravovala obráncům život téměř tři týdny, než ji 29. srpna u ostrova Savo dostal torpédoborec Gamble. A protože ještě další dva z pěti člunů na „linii A“ byly poškozeny, a protože od 19. srpna nad mořem hlídkovaly bombardéry z právě dostavěného Hendersonova letiště, Japoncům došlo, že se na to musí jinak. Anebo aspo? s modernějšími ponorkami. Zvlášť když bylo jasné, že boj o Guadalcanal se protáhne, protože trapnou pozemní ofenzívu plukovníka Ičikiho utopili američtí námořní pěšáci v krvi způsobem, který jeden kulometčík pohrdavě komentoval slovy: „Bylo to jako střílení o ceny v Quantiku. Ty pitomý trdla mohl rozšmelcovat každej. Stáli tam jak blbí, nikoho nenapadlo zalehnout. Kterej vůl těm poserům nakukal, že jsou vojáci?“
Nové ponorky dorazily do oblasti na přelomu srpna a září a nakonec jich na přístupech ke Guadalcanalu operovalo devět. Velitelem eskadry byl jmenován kontradmirál Šigeki Jamazaki a hned v prvních dnech se mohl pochlubit úspěchem. 31. srpna torpédovala I-26 (Jokota) Saratogu, tentokrát do druhého boku než v lednu I-6. „Stará Sára“ zase mazala do oprav a z účasti v největších bitvách byla venku. Na druhou stranu její letadla - kterých měli Američané ještě velmi málo – přeletěla na Hendersonovo letiště a posílila místní posádku.
15.září se Japoncům povedl jeden z nejzdařilejších torpédových útoků v dějinách. Kapitánporučík Takakazu Kinaši, velitel I-19, dokonale oblafl eskortu třinácti (!!!) torpédoborců a vypálil salvu šesti torpéd na americký svaz doprovázející na Guadalcanal posily. Zasáhl tři lodě a jen jedno torpédo přišlo nazmar. Tři schytala letadlová loď Wasp (Sherman), vypukly požáry, a protože byl přerušen i rozvod vody, když vybuchla část leteckých pum, nebylo co řešit. S Waspem byl konec, ránu z milosti mu dal torpédoborec Lansdown. Čtvrté torpédo zasáhlo torpédoborec O´Brien a poškodilo jej tak těžce, že se cestou do oprav zlomil a potopil. Páté torpédo schytala bitevní loď North Carolina, ale díky odolné konstrukci nebylo její poškození vážné. Přesto musela do oprav a na dva měsíce byla mimo hru. Kinašiho zásah tří lodí jednou salvou bývá někdy označován za nepřekonatelný světový rekord, ale není to pravda. Již 13. prosince 1941 pronikla holandská ponorka O-16 (Bussemaker) ochranou clonou torpédoborců a z nebezpečné pozice v mělké vodě odvážně napadla japonské dopravní lodě kotvící u Patani v severní Malajsii. Salva šesti torpéd zasáhla dokonce čtyři nákladní lodě (Ajeta Maru, Asosan Maru, Sakura Maru a Tosan Maru) o celkové tonáži 34 436 tun a potopila je. O tom se moc neví, dost možná proto, že O-16 již druhý den najela na britskou minu a její zkázu přežil jen jeden námořník.

V dálce hořící Wasp a teď to schytal i O´Brien

Image


Přes nesporný Kinašiho úspěch už to zas tak moc dobře japonským ponorkám nešlo. Jen I-4 (Emi) 29. září poškodila nákladní loď Alhena a I-176 (Tanabe) poškodila v noci z 19. na 20. října křižník Chester. To bylo prozatím všechno a jak to tak za války chodí, na řadu přišly nějaké ty ztráty. I-22 (Narusawa) byla ztracena z neznámých příčin, naposledy se ozvala 4. října.
Starý dědek Jamamoto nebyl spokojený, a když nebyl spokojený, padaly hlavy. Vyhodil Jamazakiho a 22. října 1942 jej nahradil kontradmirálem Hisaši Mitóem. Ten kapánek změnil „linii A“, respektive ji rozšířil o další prostor – ostrov San Cristóbal, kde hlídkovaly ponorky I-15 (Išikawa), I-17 (Harada) a I-26 (Jokota). Současně Mitó potvrdil plány na nasazení miniponorek, který vymyslel a začal realizovat již Jamazaki. O co šlo?
Japonci měli pořád ještě relativní dostatek miniponorek Ko Hjoteki, o kterých si mysleli bůhvíjak nebyly úspěšné v Pearl Harboru, Diegu Suárez a Sydney. Měli tedy spousty důvodů je použít coby zázračnou zbra? u Guadalcanalu, na kterém mezitím po Ičikim ztroskotala i ofenzíva generála Kawagučiho. Jamazakimu ani Mitóovi kupodivu moc nevadilo, že typ Ko Hjoteki nemá dieselmotor k dobíjení baterií. Již 7. října postavili guadalcanalští ženisté jakési úvaziště coby miniponorkovou základnu u vesnice Marovovo na východním cípu ostrova. O týden později dostala mateřská loď hydroplánů Čioda rozkaz, aby opustila Truk a vyložila své miniponorky – bylo jich osm - na ostrově Shortland v severní části Šalamounových ostrovů. 15. října připlul na Guadalcanal na torpédoborci Širajuki pozemní personál, který se měl o miniponorky starat a tím všechny další logistické akce skončily. Nabíječky akumulátorů, rezervní torpéda a náhradní díly se na Guadalcanal dopravit nepodařilo, pravděpodobně byly na některé transportní lodi, kterou potopily americké bombardéry. Přesto Mitó operaci neodpískal, jen změnil taktiku. Miniponorky měly ke Guadalcanalu odtáhnout jejich větší sestřenky, pak měly vyplout na jedinou operační plavbu (na víc jim akumulátory nestačily) a poté je posádky měly potopit a připojit se k pozemní posádce.
2. listopadu ze Shortlandu vyrazily ponorky I-20 (Takeši Jamada), I-16 (Kaorjú Jamada) a I-24 (Hanabasa). Jako první o pět dní později zaútočila u mysu Lunga HA-11 z I-20 (Kunihiro a Inue), jedno torpédo pravděpodobně podplulo torpédoborec Lansdown a zasáhlo zakotvenou pomocnou loď Majaba (5 000 tun). Majabu na mělčinu odtáhl remorkér Bobolink a později byla opravena. HA-11 se podařilo uniknout, ale porouchal se jí gyrokompas, ráno ji napadly letadla, a tak ji posádka potopila. Nicméně jak Kunihirovi, tak Inuemu se podařilo doplavat k vlastním, což se dosud žádnému miniponorkému námořníkovi nepovedlo. 11. listopadu vypustila I-16 svou HA-30 (Jamaki a Hašimoto). Během příprav se však miniponorka srazila s mateřským člunem a přišla o kormidla. Kapitánporučík Jamada prozatím misi ukončil a nařídil odvléci miniponorku zpět na Shortland. Jenže zanedlouho se na nebi objevila dvě letadla a Jamada se miniponorky radši zbavil. I-16 se na otočku se ke Guadalcanalu vrátila, další miniponorku HA-38 (Hoka a Inokuma) tentokrát bez nehod vyložila 28. listopadu, stavila se u mysu Lunga a torpédovala nákladní loď Alchiba s nákladem leteckého benzínu a munice. Alchibu se však podařilo zachránit, přestože požár zuřil čtyři dny. 7. prosince dostala HA-38 za úkol nezdolnou Alchibu dorazit, leč nepovedlo se a Hoka s Inokumou jsou od té doby nezvěstní. To byl de facto konec miniponorkových operací na Guadalcanalu. Ještě nějaké sice patrně proběhly, ale Američané si jich vlastně ani nevšimli.

Hořící Alchiba

Image

Zničená loď Hajamazuki Maru a miniponorka Ko Hjoteki na Guadalcanalu

Image


Podobně rozpačité byly i mise velkých ponorek. Až na pár výjimek nestojí za řeč, přestože do prostoru připlula posila v podobě tří člunů řady I a jednoho RO kontradmirála Secuzó Jošitomiho. Nebudu to tedy protahovat a vezmu to stručně. Po Bitvě u Guadalcanalu I-26 (Jokota) nejprve ráno 13. listopadu netrefila plným vějířem torpéd křižník San Francisco, ale potom si smlsla na poškozeném křižníku Juneau. Katastrofu přežilo jen deset lidí a to hodně otřáslo americkou veřejností. Jamadova I-16 měla za úkol o pár hodin později dorazit zmrzačenou bitevní loď Hiei, ale nenašla ji, protože Hiei se mezitím potopila. I-17 (Harada) a I-122 (Ucuki) odvezly letecký benzín do předem stanovených míst pro průzkumné mise hydroplánů, přičemž I-122 si nárokovala jedno sestřelené letadlo. Za to vše japonské námořnictvo zaplatilo ztrátou I-172 (Ota) a I-15 (Išikawa), obě dostal torpédoborec Southard. Hlavně s I-15 měl Southard poměrně dost práce; to proto, že její velitel zase zazmatkoval. Po útoku hlubinnými náložemi se I-15 vyhoupla na hladinu, vypálila dvě torpéda a snažila se ujet. Japonci však neutekli daleko, dělostřelci měli přesnou mušku a na vzdálenost asi jedné míle ponorku rozstříleli na kusy.
Situace na Guadalcanalu se mezitím stala pro Japonce zoufalou. A protože zoufalá doba přináší zoufalé činy, 28. listopadu vydal Jamamoto rozkaz, že Guadalcanal budou zásobovat právě ponorky. Zpátky měly vozit raněné. Admirál Komacu vyčlenil třináct ponorek, které byly pořádně vykuchány, tedy zbaveny všeho přebytečného včetně většiny torpéd a části dělostřelecké výzbroje. Takto upravené čluny dokázaly do sebe i na sebe (i na vnější palubě nesly zprvu gumové vaky a později sudy s rýží) nacpat tolik materiálu, kolik mělo vojákům generála Hjakutakeho údajně stačit na dva až tři dny holé existence. Podle harmonogramu měly připlouvat každý den, leč tento harmonogram se z nejrůznějších příčin nikdy plnit nedařilo. A navíc – přišly i ztráty… I-3 (Togami) poslaly 9. prosince ke dnu torpédové čluny PT-59 a PT-44, I-4 (Ueno) torpédovala 21. prosince u Nového Irska americká ponorka Seadragon (Ferall) a I-18 (Tomiči) byla potopena 11. února u ostrova San Cristobal torpédoborcem Fletcher (Cole). Nejznámější je asi dobrodružný případ ztráty I-1, můžeme se na něj tedy mrknout trochu pořádně.
I-1 byla stará křápota postavená ještě podle německých projektů z První světové. Její stavba začala již v roce 1923 a dá se tedy říci, že byla starší než někteří její námořníci. Na začátku války se motala kolem Pearl Harboru, později u Celebesu a Austrálie a potopila tam jednu holandskou nákladní loď. Do operací u Guadalcanalu se zapojila koncem září 1942, obvykle hlídkovala kolem spojenecké základny Espíritu Santo, ale byla zařazena i do flotily, která se zúčastnila Bitvy u Santa Cruz. Koncem prosince byly na I-1 v Jokosuce provedeny úpravy pro dopravní účely a dostala nového velitele – nemocného kapitána Ankjúa nahradil kapitánporučík Sakamoto Ejči (Ankjú později dostal velení na I-38 ). 24. ledna 1943 I-1 vyrazila na svou první zásobovací misi ke Guadalcanalu, ale měla smůlu. Spojenečtí kryptografové rozluštili japonskou depeši o pravděpodobném příjezdu ponorky do zálivu Kamimbo v noci z 29. na 30. ledna a poslali tam novozélandské korvety Kiwi (Bridson) a Moa (Phipps). Kiwi navázala asdicový kontakt a shodila dvě hlubinné bomby, které s I-1 řádně zatřásly. Elektroinstalace zkratovala, některé potrubí popraskalo a hodně námořníků bylo potlučených. I-1 se pod náklonem čtyřicet pět stup?ů řítila do hlubin a teprve ve sto osmdesáti metrech (!!!) se ji podařilo vyrovnat. Byl to vlastně zázrak, že ještě držela pohromadě, protože její maximální konstrukční ponor byl pouhých sedmdesát metrů. Vyhráno však ještě zdaleka nebylo. Do baterií se dostala voda a ponorku začal zamořovat chlór. Nebylo zbytí, I-1 musela nahoru. Poháněna jediným dieselmotorem se I-1 pokusila střílet z děla a kulometu a najet na břeh, ale proti byli dělostřelci z Kiwi. Zahájili palbu svým 20 mm oerlikonem (nic většího neměli), který řadu námořníků zabil, včetně velitele Ejčiho, ale na ponorce samotné leda tak oprýskal lak. Velení se ujal torpédový důstojník poručík Korida, zatímco navigační důstojník se dočasně zbláznil, tasil meč a šermoval jím jako Sandokan. Kiwi se pokusila o taran, ale byla příliš malá na to, aby ponorku dorazila. Ponorka se bránila palbou čtyř pušek, která zabila signalistu Buchanana, čehož se pokusil využít šílený navigátor. Vyskočil z ponorky a mávaje mečem se pokusil o abordáž. Jenže se mu to moc nepovedlo, chvíli na Kiwi visel, mlátil do ní mečem a ječel jako hejkal když ho postřelí hajnej, až nakonec spadl do vody. Kiwi se pokusila o další dva tarany (!!!), které ji poškodily natolik, že musela pryč. Moa pokračovala v palbě, ale nakonec se ponorce přece jen podařilo přistát na mělčině a šedesát šest živých opustilo loď. Na palubě zůstalo dvacet sedm mrtvých námořníků a ve vodě navigátor, kterého ráno - již poněkud zkrotlého a kupodivu bez meče - vylovila Moa. Kromě toho námořníci z Moa prozkoumali vrak a našli šifrovací knihu. Nebezpečí ztráty kódů si uvědomili i Japonci, a tak již 2. února k vraku I-1 připlula na bárka daihatsu s poručíkem Koridou, který na ni připevnil šest malých náloží, které však ponorku zničit nedokázaly a její záď dál čouhala nad hladinu. Po evakuaci z Guadalcanalu podal Korida hlášení o existenci vraku a jeho nadřízení se jej rozhodli potopit definitivně. 10. února se nad I-1 objevilo devět bombardérů a dvacet osm stíhaček, ale ani tento pokus nebyl úspěšný, a tak o den později u vraku přistál americký torpédový člun PT-65 a potápěči mohli po vzoru Jacquesa Cousteaua pátrat v záhadných mořských hlubinách. Ve stejný den opustila ostrov Shortland ponorka I-2 (Inada) na palubě i s Koridou a nakonec I-1 definitivně potopila. Američané už však měli seznam volacích znaků, kódovací knihy a mapy včetně kódu německo-japonského a nějaký vrak je už nezajímal. Japoncům došlo, že něco takového se stát mohlo a pro jistotu všechny kódy změnili. I-1 objevil až roce 1972 jeden australský potápěč, leží v hloubce jen 15 – 30 metrů a je tudíž oblíbeným cílem rekreačních potápěčů. Poručík Korida, který na rozdíl od navigátora neztratil v kritické situaci hlavu, později velel ponorkám RO-115 a RO-63.

Vrak I-1

Image

Korveta Kiwi

Image

Vrak I-1 a PT-65

Image


Ponorky přivezly na Guadalcanal celkem 1 115 tun nákladu a evakuovaly 2 000 vojáků, což jsou čísla, která situaci nemohla nijak vytrhnout. Brilantní japonskou evakuaci zbytku posádky krylo devět ponorek, konkrétně I-11, I-16, I-17, I-18, I-20, I-25, I-26, I-32 a I-176, ale válka v Šalamounově souostroví pro ně ještě zdaleka nekončila.
Resumé prvního roku války dopadlo pro japonské ponorkáře takto: Potopili dvě letadlové lodě, jeden křižník, několik torpédoborců, desítky nákladních lodí a způsobili poprask na spojeneckých pobřežích od Kalifornie přes Austrálii až po Madagaskar. Dále poškodili dvě lodě bitevní, dvakrát jednu letadlovou, křižník a celou řadu dalších plavidel; kromě toho se jim povedlo navázat přímý kontakt s Německem. Současně však došlo ke ztrátám, které se ukázaly být nenahraditelné. ?editel námořního ponorkového oddělení viceadmirál Šigejoši Miwa po válce řekl: „Na začátku války byla síla našich ponorkových jednotek na nejvyšší úrovni, ale jak se válka prodlužovala, počet ponorek klesal, protože výrobní kapacity byly nedostatečné.“ Japonským neštěstím dále bylo, že si – přes marné nářky polních velitelů i německých spojenců – na strategické úrovni nedokázali vzít z průběhu války prakticky žádné poučení. Ačkoli ponorky zklamaly jako průzkumníci či blokádní plavidla a naopak se výborně osvědčily v napadání zásobovacích tras, nejvyšší velení dál trvalo na dávno překonané předválečné doktríně a ponorky tak jen málokdy byly nasazovány efektivně. Zuby císařských žraloků byly dále tupeny podřadnými úkoly jakými bylo zásobování odříznutých ostrovů, evakuace důležitého personálu (hlavně pilotů) a různé kurýrní cesty. Při těchto misích byly samozřejmě přecpány válečným materiálem, který byl často připevněn i na trupu, což krutě zhoršovalo jejich už beztak mizerné hydrodynamické vlastnosti a takové vyloženě „řvoucí krávy“ bylo pro spojenecké lodě relativně snadné najít a zničit. Přesto pod německým tlakem – který ovšem víceméně omylem vyprovokovali sami Japonci – došlo k zajímavé kooperaci, která byla přes malý počtu člunů nejen zajímavá, ale i účinná a zůstává dodnes nevyřešenou otázkou, co by bylo kdyby…


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 12:59  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Německo-japonská spolupráce v Indickém oceánu


Jak už bylo řečeno výše, první japonská ponorka, která přistála v Evropě byla I-30 kapitánporučíka Šinobu Endóa. Na závěr akcí kolem Madagaskaru a východní Afriky v červnu 1942 nabrala z pomocné lodi Aikoku Maru jižně od Madagaskaru palivo, vydala se do Evropy a 5. srpna bezpečně přistála v Lorientu. Její příjezd samozřejmě vzbudil velké pozdvižení. Exotické spojence přivítala nejen obligátní kutálka, ale i admirálové Raeder a Dönitz osobně. Můžete se na to koneckonců kouknout, japonské a německé skopičiny se do dnešních dnů zachovaly na tomhle videu.


Link


Ačkoli byla plavba I-30 zcela jistě úctyhodným námořním výkonem, nebyla to první dálková mise podobného druhu. Již o rok dříve uteklo z Habeše před postupujícími Angličany a Svobodnými Francouzi několik ponorek italských, u jižní Afriky doplnily palivo z německé korzárské lodi Atlantis (Rogge) a dostaly se až do Bordeaux. Japonci – na rozdíl od Italů - samozřejmě nepřijeli s prázdnou. Německému průmyslu přivezli pár tun pryskyřice a slídy, což měl být údajně důležitý válečný materiál, ale po pravdě řečeno; nějak si neumím představit k čemu mohla být Němcům pryskyřice a slída dobré. Každopádně Japonci při pozdějších misích vozili do Evropy hlavně kaučuk a další věci, které se Němcům asi hodily daleko víc.
Podle onoho videa se zdá, že Němci se snažili být dobrými hostiteli. Koneckonců v Lorientu bylo vyhlášené „U-bootsweiden“ (ponorkové pastviště), tedy restaurační podnik jménem Les Trois Soeurs (U tří sester) známější ovšem pod přezdívkou „Die sechs Titten“ (U šesti koz) a jestli se tam japonští námořníci dostali, počítám že asi nerecitovali verše o rozkvetlých sakurách. Kromě nepochybně hodnotného kulturního programu - který se v případě Endóa skládal i z návštěvy Berlína a dekorování medailí osobně od Hitlera, či zájezdu do Paříže a vyhlídky z Eiffelovy věže - se hostitelé postarali i o ponorku. Na I-30 provedli údržbu a při té příležitosti zkoumali, zda by od svých orientálních spojenců nemohli okoukat nějakou tu konstrukční fintu. V tomto ohledu však byli hodně zklamáni, protože i když I-30 byla jednou z nejmodernějších ponorek císařského námořnictva (ve službě byla sotva pár měsíců), podle německého názoru to byl nemotorný hlučný šrot, který by Bitvě o Atlantik nepřežil svou první plavbu. Jenže právě tahle věc vrtala Dönitzovi hlavou. Když se Japonci dokázali dostat až do Evropy s takovou křápotou a když s podobnými exempláři dokáží potápět i americké letadlové lodě, co by pak na Dálném východě dokázaly skvělé ponorky teutonské? Navíc tou dobou právě začínal docházet dech německým ponorkovým ofenzívám proti východnímu pobřeží USA a v Karibiku. Američané se už poučili, zefektivnili obranu a tzv. „druhé šťastné časy“ skončily. Německé ponorkové řádění kolem amerického kontinentu mělo navíc ten nepříliš příjemný následek, že do náruče Spojenců vehnalo nejprve Mexiko a o něco později i Brazílii. Oproti tomu se Indický oceán zdál být ideálním lovištěm. Vedly přes něj zásobovací trasy jak pro východní, tak západní frontu, Američané do něj prozatím nelezli, Angličané tam nemohli mít víc než jen několik torpédoborců a pár holandských ponorek, které přežily pád Nizozemské Východní Indie to nemohlo nějak zásadně vytrhnout. Při zpáteční cestě se navíc na ponorky dal naložit nějaký ten důležitý válečný materiál. Není divu, že mezi Berlínem a Tokiem byla zahájena patřičná diplomatická jednání.
I-30 mezitím dostala pár dárečků. Těmi nejdůležitějšími bylo pět německých klasických torpéd G7a, tři elektrická G7e a antiradar Metox. Na cestu Němci svým spojencům přibalili i plány různých technických novinek, například součástky radarů, systém řízení protiletadlové obrany Zeiss, plány protitankových děl, dvě stě 20 mm flaků, průmyslové diamanty v hodnotě jednoho miliónu jenů a padesát šifrovacích strojů Enigma. I-30 opustila Lorient 22. srpna a za necelé dva měsíce dorazila na Dálný východ. Jenže štěstí ji už opustilo. 13. října 1942 před Singapurem najela na britskou minu a potopila se. Zahynulo třináct námořníků, devadesát šest se zachránilo a vzácné plány byly v trapu. Potápěči z vraku zachránili jen součástky k radarům a flaky, zachráněn byl i antiradar Metox, který Endó doslova několik hodin před zkázou I-8 věnoval svému příteli Takakazuovi Kinašimu, veliteli I-29.
Japoncům se nehlídaný Indický oceán zalíbil natolik, že 19. srpna 1942 k velké německé radosti zřídili z moderních ponorek I-27 (Fukumura), I-29 (Izu) a postarších I-162 (Jošigo), I-165 (Harada) a I-166 (Tanaka) tzv. 8. flotilu se základnou v malajském Penangu, velitelem byl jmenován kontradmirál Hisaši Ičioka. 8. flotila vyrazila na první hlídky neprodleně a okamžitě začala rozsévat smrt a zkázu. Spojenci záhy přišli o deset nákladních lodí o výtlaku 60 000 tun, všechny ponorky se v pořádku vrátily a úspěch byl podpořen i úctyhodnými výkony námořními; to když se I-27 objevila až v Arabském moři a I-29 zase v moři Rudém. To byly povzbuzující výsledky, jenže ponorky byly ve válce už rok a většina z nich nutně potřebovala údržbu. Ičiokovu flotilu tak počátkem roku 1943 tvořily pouhé tři čluny, které se za první tři měsíce roku zmohly jen na pět potopených lodí. Ičioka tím ovšem nechtěně získal čas pro administrativní práci a vypracoval tzv. „Strategický plán ničení námořních cest ponorkami“, který vycházel z dosavadních zkušeností japonských i německých. Želbohu pro Japonce byl platný jen v Indickém oceánu…

Japonské základny v Indickém oceánu

Image


Dá se říci, že nepočetné japonské ponorky vyplouvající z Penangu řádily aniž by jim měl kdo klást odpor. V dubnu 1943 potopily šest lodí, v květnu osm a v podobném tempu pokračovaly až do konce roku. Vyhlášeným esem se stal například Tošijaki Fukumura se svou I-27, když při další misi potopil pět lodí (25 000 tun), což by asi u Němců bylo oceněno nějakým tím jejich křížem, u Američanů aspo? Navy Crossem a u Rusů možná i pomníkem. U Japonců ovšem nedostal nic, vždyť to byl jen velitel pouhé „nemužné a zbabělé“ ponorky a navíc likvidoval podřadnou kořist.
Operace však pokračovaly. Přísně tajnou misi provedla I-29, které sice velel kapitánporučík Izu, ale velitelem akce byl kapitán Teraoka. V Mosambickém průlivu, čtyři sta padesát mil od Madagaskaru, se I-29 26. dubna 1943 setkala s německou ponorkou U-180 (Werner Musenberg) a převzala na palubu indického politického předáka Sunbhačadra Boseho a údajně i plány raket V-2; na oplátku dostali Němci dokumentaci vyhlášených japonských torpéd a diplomatickou poštu z Tokia. Později se tato mise ukázala jako poměrně důležitá. Pravda, na výrobu V-2 se Japonci nezmohli, ale Bose v Barmě zorganizoval jakousi indickou osvobozeneckou armádu, která byla v roce 1944 nasazena v bojích o Imphál. Nutno však podotknout, že skopčáci se v tomhle případě ke svým spojencům zachovali pěkně nezdvořile. Musenberg odmítl Izuovu nabídku, aby společně odpluli do Sabangu, kde mohla U-180 natankovat (dejme tomu, asi měl své rozkazy), ale že dokonce odmítl takové vzácné pochoutky jako kořistní americkou kávu a anglické cigarety a místo toho poprosil spojence o brambory, to mi hlava nebere. Brambory totiž Japonci považují spíš jako potravu pro prasata než pro lidi.

Zleva Musenberg a Bose

Image


V souladu s taktikou „udeř kde se dá“ podnikla jednu z dalších zvláštních misí I-6 (Isucu). 11. března položila devět německých min u Brisbane v Austrálii. Akce tentokrát nevedla ke kýženému úspěchu, protože spojenečtí kryptografové znali náklad i cíl cesty a Australané si dali pozor. Na druhou stranu I-6 unikla slídícím letadlům a dokázala se v pohodě vrátit.

Australané miny z I-6 vylovili a dodnes si je může každý prohlédnout v Brisbane.

Image


První německá ponorka přistála v Penangu 10. května 1943. Byla to U-178 kapitánporučíka Fritze Schneewinda, který se de facto vrátil domů (narodil se v relativně nedaleké Jakartě) a další brzy následovaly. Němci v Indickém oceánu až do zimy 1945 udržovali zhruba deset člunů, tedy tzv. 33. flotilu pod velením fregatního kapitána Wilhelma Dommese. Ne že by jich tam nechtěli mít víc, ale zkrátka to nešlo. Jejich ponorky tříd VII neměly potřebný akční rádius, oceánských IX zase tolik neměli, nákladní XX nikdy nešly do výroby a technicky revoluční XXI si za války ani nepicly. Navíc se Spojencům německé řádění na Dálném východě vůbec nelíbilo, a protože Indický oceán zkrátka uhlídat nedokázali, dělali aspo? všechno pro to, aby se tam aspo? žádné německé ponorky nedostaly. Například z první vlny čtrnácti ponorek jich bylo cestou potopeno sedm a snad nemusím připomínat, že velkou úlohu v tom hrála Ultra.
Německo-japonská spolupráce byla takřka vzorová, pravděpodobně proto, že spojenci se vzájemně dokázali dohodnout na lovištích, do kterých si nelezli a potíže byly spíš objektivního rázu. Největším problémem byl malý počet člunů, které v obrovských prostorách Indického oceánu obě strany měly a Němci měli i pochopitelné logistické potíže. Japonci byli zase limitováni klesajícím stavem jejich ponorkové flotily, tedy doslova ponorkovým masakrem, který souběžně probíhal v Tichém oceánu. Jen za rok 1943 přišli o dvacet dva člunů a to byly ztráty, které už nedokázali adekvátně nahradit.
Přes všechny problémy se však válčilo dokud to šlo. Tak třeba I-10 (Tonozuka) potopila na superdlouhé misi trvající od července do října 1943 pět lodí. Slavná I-26 (Jokota) známá poškozením Saratogy potopila 11. dubna 1943 jugoslávskou (!!!) nákladní loď Recina, anebo už s novým velitelem kapitánem Tošio Kusakou vysadila 21. prosince 1943 u Karáčí dva špióny, o několik dní později potopila Liberty ships Robert. F. Hoke a Albert Gallatin a poškodila britský tanker Tornus. Na další misi vysadila I-26 špiónů rovnou deset a potápěla další lodě, konkrétně tankery H. D. Collier a Grena, či nákladní loď Richard Hovey. Snažili se i Němci, například U-862 (Heinrich Timm) se stala jedinou německou ponorkou, která pronikla do Tichého oceánu. Na hlídce při níž obeplula celou Austrálii U-862 potopila 25. prosince 1944 u Nového Jižního Walesu americký parník Robert J. Walker a sestřelila hydroplán Catalina. A tak dále a tak podobně.

Další cesty do Evropy
Do Evropy a zpět se kromě I-30 dostala už jen I-8 kapitánporučíka Šindžiho Učinóa. Z Penangu vyplula 6. července 1943 se vzácným „nákladem“ čtyřiceti devíti pečlivě vybraných námořníků v čele s bývalým velitelem ponorky I-122 kapitánporučíkem Sadatoši Noritou, kteří měli absolvovat kompletní německý ponorkový výcvik a na německé ponorce se vrátit zpět. Kromě toho I-8 vezla do Německa dárek v podobě pěkných pár tun kaučuku a chininu. V tuhle misi Němci vkládali velké naděje a doufali, že když několika Japoncům vysvětlí co a jak, i ostatní přestanou bláznit a jejich výkony se zlepší. Přestože Spojenci o misi I-8 díky Ultra dobře věděli, ponorka 31. srpna bezpečně přistála v Brestu a 5. října vyplula zpět. Jako I-30 před rokem, tak i I-8 vezla náklad různých technických novinek (především radarových technologií) a tentokrát jich bylo tolik, že i torpédomety byly plné lejster; za zmínku rozhodně stojí i několik krabic kořistního penicilínu (!!!). O Vánocích I-8 přistála v Kure, ale její mise se stejně zdařila jen zpola. Do Německa importovaní Japonci kapitánporučíka Nority sice důkladný německý výcvik absolvovali, s ponorkou RO-501 (ex U-1224) vyrazili domů, ale 13. května 1944 je u Kapverdských ostrovů potopil americký torpédoborec Francis M. Robinson. Německý námořní atašé v Tokiu viceadmirál Paul Wenneker hořekoval: „Dojednali jsme, že celá japonská ponorková posádka bude poslána do Německa na výcvik. Myslím, že dostali velmi dobrý výcvik na německých člunech a v německé taktice útoku, naneštěstí však byli chyceni v severním Atlantiku na zpáteční cestě.“
Do Německa se vydaly ještě tři japonské ponorky, ale byly to cesty, ze kterých nebylo návratu. I-34 (Irie) se moc daleko nedostala. 13. listopadu 1943 ji s nákladem cínu, kaučuku a opia pouhých třicet mil od Penangu torpédovala britská ponorka Taurus (Wingfeld), zachránilo se jen čtrnáct námořníků. Ani námořníci z I-52 (Uno) si vyhlášené pivko Beck´s v Lorientské hospodě „U šesti koz“ nedali, i když jim k tomu moc nescházelo. Ponorku s nákladem molybdenu, wolframu, zlata a opia načapal 24. června 1944 u Azorských ostrovů Avenger poručíka Williama Gordona z americké letadlovky Bogue a poslal ji kde dnu. Možná, že ne navěky. Více než dvě tuny zlata a možná i opium nedaly spát různým lovcům pokladů, a protože vrak I-52 v roce 1995 ruská loď Akademik Mstislav Keldyš našla v hloubce 5 200 metrů, možná už ho někdo vyraboval.
Do Německa se ještě dostala I-29 kapitánporučíka Takakazua Kinašiho, autora oné slavné salvy, která potopila letadlovou loď Wasp. Kinaši připlul do Lorientu 11. března 1944, následoval již obligátní cirkus, během něhož si Japonci prohlédli Paříž a francouzské námořní muzeum v Palais de Challot a v Berlíně dokonce Kinaši dostal Železný kříž druhé třídy. Vzhledem k tomu, že to mělo být za potopení Waspu, dá se říci že se Hitler moc nepředal. Na zpáteční cestu se I-29 vydala 16. dubna a zase vezla spoustu krámů, například motory do letadel Me-163 a Me-262. Spojenci se ale díky Ultra dozvěděli všechno co potřebovali a dělali co mohli, aby se I-29 do Japonska nedostala. Avšak zdá se, že Kinaši byl opravdu zdatný námořník. Unikl téměř všem léčkám, až ho nakonec až u Filipín torpédovala americká ponorka Sawfish (Banister) z vlčí smečky Wilkin´s Wildcats. Na druhou stranu si Spojenci moc nepomohli, protože většinu nákladu Kinaši vyložil už v Singapuru.
Zkázou I-29 japonské cesty do Evropy skončily, protože na tak riskantní cesty zkrátka neměli ponorek nazbyt.

I-8 v Brestu

Image


Moc se o tom neví, ale na Dálném východě se motali i Italové. De facto se jednalo o jejich flotilu z Bordeaux, která v prvních letech války tak trochu řádila jak v Karibském moři, tak ve vodách kolem Afriky či Brazílie, ale s postupujícím časem pro službu v přísně střeženém Atlantiku zastarala. Nicméně jako dopravní lodě pro dopravu strategického materiálu se italské čluny mohly ještě hodit, a tak je Mussolini poslal až do daleké do Malajsie. Původně vyplulo pět ponorek, ale Barbarigo (?) a Enrico Tazzoli (Fecia di Cossato) byly potopeny cestou. V červenci a srpnu 1943 v Penangu přistály šťastnější Reginaldo Giuliani (Giovanni Bruno), u Mysu Dobré Naděje poškozená Commandante Alfredo Capellini (Walter Auconi) a Luigi Torelli (Enrico Gropalli), další dvě – Giuseppe Finzi (?) a Alpino Bagnolini (Carl Wunderlich) je měly následovat, jenže nakonec to dopadlo tak, že první nikdy neopustila Evropu a druhá byla 11. března 1944 potopena jihoafrickým letectvem.
Po italské kapitulaci ponorky přešly 9. září pod německou správu a dostaly jména UIT-23 až UIT-25, jejich veliteli se stali Werner Striegler, Heinrich Pahls a Heinrich Schäfer. Protože Němci na Dálném východě samozřejmě neměli tři kompletní rezervní posádky, sloužil na nich smíšený německo-italský mančaft a vlastně se pořádně nevědělo, co s nimi. Němci zkrátka nevěřili, že se s italskými vehikly dokáží vrátit do staré dobré Evropy, což ovšem vyvolává otázky, proč Dönitz vůbec po Mussolinim žádal, aby se do takové dálky vydaly a zda Italové neměli Němcům sloužit jako kanonenfutr. UIT-23 (ex Reginaldo Giuliani) si zkusila trasu Singapur - Penang, ale 14. února 1944 ji krátce po vyplutí torpédovala jedna z nejúspěšnějších britských ponorek na Dálném východě Tally-Ho (Bennington). Zachránilo se jen čtrnáct námořníků včetně nadporučíka Strieglera a kapitánporučík Leslie Bennington si do skórkarty připsal již druhou potopenou ponorku. Už na podzim 1943 totiž nachytal německou U-178 (Ibbeken), později dostal též japonský křižník Kuma, stíhač ponorek Ča-2 a pět nákladních lodí.
Poslední dva čluny UIT již do bojové akce nikdy nevypluly. Kvůli problémům s motory byly poslány do generální opravy v Kóbe, Japonci si však s italskou technikou nevěděli rady, takže nakonec obě ponorky navždy uvízly v Asii. Po kapitulaci německé byly zařazeny do japonského námořnictva jako I-503 a I-504.

Commandante Capellini. Italské ponorky byly rychlé a dobře ovladatelné, ale vysoká a špatně umístěná věž způsobovala špatnou podélnou stabilitu. A maximální hloubka ponoru sto metrů už v roce 1943 v Atlantiku taky dávno nestačila.

Image

Velitel Commandante Capellini/UIT-24 nadporučík Heinrich Pahls.

Image


Konec 33. a 8. flotily
V roce 1944 to šlo s mocnostmi Osy z kopce a ani ponorky v Indickém oceánu nemohly být výjimkou. Ještě v prvních šesti měsících potopili Němci patnáct a Japonci čtrnáct lodí (celkem 188 040 tun), ale dál to šlo hůř a hůř. Britové totiž konečně a definitivně ovládli Středomoří, díky tomu posílili své Východní loďstvo na reálnou sílu a to bylo hned znát. Admirál Sommerville měl koncem června k dispozici letadlové lodě Illustrious, Victorious a Indomitable, bitevní Queen Elisabeth, Valiant a Renown, sedm křižníků, deset torpédoborců, sedmnáct ponorek a relativní dostatek eskortních a výsadkových lodí. K tomu se po Indickém oceáně občas potloukala americká letadlovka Saratoga, ke slovu se hlásili i Francouzi v čele s bitevní lodí Richelieu a samozřejmě poslední „nezničitelné“ ponorky holandské. Proti takové přesile se dalo prosadit jen těžko, což Japonci i Němci záhy poznali. Od léta 1944 si Spojenci v Indickém oceáně dělali co chtěli. Jejich ponorky takřka zablokovaly Penang, důležité základny bombardovaly palubní letouny z letadlovek, došlo i na ostřelování těžkými děly bitevních lodí a pro nedostatek pobřežního dělostřelectva mohly i ponorkové kanóny bombardovat všechno, co se jim na břehu zdálo důležité. 8. i 33. flotila se musely přesunout do Jakarty a Sabangu, kde ovšem nebylo takřka žádné technické zázemí a především japonské aktivity tak doslova vyhnily sice poměrně přirozeným, leč pro samuraje hodně nedůstojným způsobem. Zatímco Němci dokázali v druhé polovině roku 1944 potopit ještě osmnáct lodí, Japonci to de facto zabalili, většinu ponorek přesunuli do Pacifiku k řídnoucí 6. flotile a v Indickém oceánu se za půl roku zmohli jen na tři úlovky. Porážku v Indickém oceánu nakonec uznal i Dommes a nařídil, aby se všechny ponorky, které toho jsou schopné vrátily domů - respektive do základen v Norsku. Ještě v lednu 1945 posílily 33. flotilu U-195 (Steinfeldt) a U-219 (Burghagen), ale to bylo všechno. Poslední úspěch v Indickém oceánu zaznamenala U-510 (Eick), když 23. ledna 1945 potopila kanadský parník Point Pleasant Park.
Dá se však říci, že Dommes se probral až když už bylo pozdě a návrat 33. flotily se změnil přímo v katastrofu. První se do Evropy dostala právě Eickova U-510, naneštěstí pro nedostatek paliva musela přistát jen v obklíčeném Saint Nazaire a posádka narukovala k pěchotě. Pro úplnost dodávám, že opuštěnou U-510 si po válce vzali do správy Francouzi a pod jménem Bouan jim sloužila až do roku 1960. U-532 (Junker) se vzdala 10. května 1945 na moři a doplula do Liverpoolu. U-537 (Schrewe) torpédovala americká ponorka Flounder (Stevens), U-196 (Striegler, jo ten co přežil zkázu UIT-23) zmizela beze stop a U-1062 (Albrecht) potopil torpédoborec Fessenden. Do Trondheimu se z 33. flotily dostaly pouhé dvě ponorky – U-843 (Herwartz) a U-861 (Oesten), avšak U-843 byla 9. dubna potopena anglickými letadly na následné cestě do Hamburku.
Na Dálném východě zůstalo ještě šest německých člunů, které momentálně tak nějak nebyly schopné dlouhé plavby a po německé kapitulaci byly zařazeny do japonského námořnictva. Bylo to ovšem opatření spíš jen administrativní a přístavy už stejně nikdy neopustily, protože Japonci pro ně neměli lidi. A co stalo s jejich námořníky? S posádkami U-181 (Freiwald) respektive I-501 a U-862 (Timm) respektive I-502 uvízlými v Singapuru se bývalí orientální spojenci vůbec nemazali a nahnali je na práci na kaučovníkových plantážích v jižní Malajsii. Osud robinsonů zvolili námořníci z U-183 (Schneewind). V předtuše brzkého pádu Třetí říše bez vědomí Japonců vypluli večer 21. dubna z Penangu s relativně malým množstvím paliva a s touhou najít nějaký klidný ostrov, kde by přečkali zbytek války. Leč nebylo jim přáno. O dva dny později U-183 torpédovala americká ponorka Besugo (Miller), zkázu přežil jen jeden šťastlivec. O dost lépe dopadly posádky ex-italských UIT, tou dobou v opravách v Japonsku. Bylo jim slíbeno, že se všichni vrátí domů „hned jak to bude bezpečně možné“, a aby Němci a Italové do té doby nezemřeli hlady, byli formálně zařazeni do stavu strážního oddílu loděnic v Kure. Tím získali nárok na menáž, střechu nad hlavou a na žold, ale jinak po nich asi nikdo nic nechtěl. V Jakartě nejprve předali ponorky a vzápětí byli zajati i námořníci z U-219 (Burghagen) respektive I-505 a z U-195 (Steinfeldt) respektive I-506 i s velitelem 33. flotily Wilhelmem Dommesem. Na kaučovníkových plantážích sice pracovat nemuseli, ale v zajateckém táboře se asi moc dobře neměli, protože ještě několik týdnů poté co je osvobodili bývalí nepřátelé Britové, zemřel nadporučík Friedrich Steinfeldt na úplavici.

Ilustrační foto. Hlídka na kterémsi německém ubootu kdesi v tropických mořích.

Image


Causa Jean Nicolet
Bez případu lodě Jean Nicolet by popis akcí v Indickém oceánu asi nebyl kompletní – už jen proto, že jasně a přímo dokladuje, jak tvrdě a bezohledně se na tomto dnes již zapomenutém válčišti bojovalo.
Jean Nicolet byla běžnou nákladní lodí třídy Liberty postavenou v roce 1943 a jako jiné podobné lodě dopravovala všechno možné. Na přelomu jara a léta 1944 vezla pod velením kapitána Davida Martina Nilssona do Kalkaty nákladní automobily, výsadkové čluny a pontony pro barmskou frontu. 2. července navečer ji sedm set mil od Cejlonu zasáhla dvě torpéda z ponorky I-8 námořního kapitána Tacunosuke Ariizumiho a Jean Nicolet se začala pomalu potápět. Radista Augustus Tilden odvysílal SOS, které potvrdila Kalkata i Cejlon a posádka s cestujícími v počtu přesně stovky mužů nastoupila do záchranných člunů. V tom se I-8 přiblížila, rozsvítila reflektory a trosečníci byli bezvadnou angličtinou vyzváni, aby nastoupili na ponorku. Pět mužů na jednom voru výzvu neposlechlo a podařilo se jim zmizet, což se záhy ukázalo jako velice šťastné řešení. Japonci totiž trosečníky shromáždili na palubě, svázali je provazem nebo drátem, obrali je o cennosti a boty a začali je systematicky vraždit. První obětí se stal teprve sedmnáctiletý námořník William Mussen. Jeden z Japonců ho nejprve praštil trubkou do hlavy, pak ho do ní střelil z pistole a tělo skopl přes palubu. Mussenova vražda však byla jen jakousi předehrou věcí příštích. Ponorkoví námořníci mlátili trosečníky trubkami, bodali do nich bajonety a do toho se ozýval válečný ryk kapitána Ariizumiho, který špatnou angličtinou vedl jakousi podivnou satanskou mši: „Teď jste moji vězni a já vám ukážu, jak jsou Američané zbabělí. Musíte si uvědomit, že světu bude vládnout Japonsko. Jste hloupí, že jste šli do války. Copak nevíte, že celá americká flotila je na dně oceánu?“
Paluba I-8 se v průběhu Ariizumiho blábolení zbarvila krví a obsahem střev. Kapitán Nilsson a novinář Francis O´Gara vraždění unikli, protože byli jako důležité osoby uvězněni v ponorce. Mezitím I-8 kroužila kolem potápějící se Jean Nicolet a střílela do ní z děla. Tři trosečníci toho měli dost a radši skočili do moře mezi žraloky, další tři spláchla z paluby vlna. Když zbylo naživu už jen asi třicet trosečníků, obsluha radaru hlásila letadlo, které na místo přiletělo právě díky hlášení radisty Tildena. Japonci na nic nečekali, naskákali do ponorky, ponořili se a nechali zbylé živé být. Celkem zkázu Jean Nicolet přežilo dvacet tři mužů – pět které Japonci neobjevili, dva z těch, které spláchla vlna, šestnáct, které Japonci nestihli zavraždit plus zajatý novinář O´Gara. Užil si taky svoje, jídla dostával daleko mí? než bití, ale nakonec se konce války dožil. Kapitána Nilssona z I-8 vyložili v Penangu a od té doby o něm nikdy nikdo neslyšel. Za mrtvého byl koneckonců považován i O´Gara, na jeho památku byla dokonce pojmenována i jedna Liberty ship, ale nakonec byl po válce objeven živý (a vůbec ne zdravý) v zajateckém táboře Ofuna v Japonsku.
Ostatní nešťastníky po třinácti hodinách ve vodě vylovila indická loď Hoxa a jejich svědectví vyvolalo mezinárodní poprask. Masakr vyděsil i švýcarskou ambasádu v Tokiu, která se obrátila na japonskou vládu se žádostí o vysvětlení a vyšetření. A nová japonská vláda premiéra Suzukiho udělala rozhodně zajímavý a bezprecedentní krok: ještě během války začala sama vyšetřovat kapitána Ariizumiho z válečných zločinů! Ariizumi byl z I-8 odvolán, přicestoval do Japonska a tím to pro něj vlastně skončilo. Arogantní samuraj Ariizumi se s vyšetřujícím úředníkem vůbec nebavil a dokonce se k němu otočil zády, aby se na něho nemusel dívat. Trapná záležitost byla brzy zametena pod koberec a Ariizumi byl pověřen velením letecké skupiny 631. Kokútai (viz níže).
Causa Jean Nicolet měla dohru v roce 1948, když se v Japonsku konal soud s námořníky z I-8. Velkou váhu mělo svědectví Harolda Džiró Nakahary, neboť to byl právě on, kdo perfektní angličtinou trosečníkům nařídil, aby přistáli u ponorky. Nakahara se narodil na Havaji, válka jej zastihla na studiích v Japonsku a ačkoli byl občanem USA, musel narukovat k námořnictvu, kde sloužil jako signalista a tlumočník. Především díky jeho výpovědím dostali hlavní aktéři vraždění několikaleté tresty vězení, hlavní viník Ariizumi však spravedlnosti unikl, protože byl mrtvý. Francis O´Gara, který u soudu také svědčil, však zprávám o Ariizumiho smrti nevěřil a na vlastní pěst po něm pátral prakticky až do své smrti v roce 1981.

Ariizumi (s knírem). Blonďatý čahoun vedle něj je fregatní kapitán Wilhelm Dommes.

Image


Jakkoli se může zdát causa Jean Nicolet hrůzná, dá se říci, že se prakticky ničím nelišila od jiných případů potopených spojeneckých lodí. Vraždění trosečníků se v druhé polovině války dělo ze strany Japonců celkem běžně, ojedinělost případu Jean Nicolet spočívá pouze v tom, že oběti nebyly zastřeleny, ale doslova umláceny, a že vraždění někdo přežil a mohl podat zprávu.
Nicméně tomu tak nebylo vždy. Japonci dlouhá léta ochotně podepisovali všechny smlouvy týkající se námořního a kořistního práva, a i když je v roce 1936 zrušili, na začátku války je kupodivu stále dodržovali. V džentlmenském duchu vydal generální štáb námořnictva 1. března 1942 rozkaz, ve kterém se pravilo: „Zachra?ujte životy posádek nepřátelských lodí jak jen to bude možné.“
Jenže ve dnech 2. a 3. března 1943 se odehrál masakr úplně jiných měřítek, se kterým se případ Jean Nicolet nedal srovnávat. Jednalo se o událost, která se s trochou nadsázky říká Bitva v Bismarckově moři, de facto se jednalo o hromadnou vraždu. Šlo o to, že MacArthurova letadla ve dvou dnech potopila torpédoborce Arašio, Asašio, Širajuki a Tokikukaze a osm nákladních lodí - všechny přecpané vojáky pro posádky na Nové Guineji - a poté více než tři tisíce trosečníků (!) pobila kulomety a bombami. Dílo zkázy dokonaly torpédové čluny ze základny Tufi. Američané dodnes tvrdí, že vraždění trosečníků byla válečná nutnost, protože na Novou Guineu to nebylo daleko a trosečníci tam mohli doplavat a významně zasáhnout do bojů. Toto tvrzení je však poněkud pochybné, protože pár desítek (možná i stovek) vojáků se nakonec na břeh dostalo, ale tam vesměs pomřeli hlady, či oštěpy domorodých válečníků, kteří nečekaný import Japonců přivítali jako zpestření svého jídelníčku. Několik desítek nešťastníků však z Bismarckova moře vytáhly japonské ponorky a když ponorkáři od pološílených ubožáků slyšeli, jaké hrůzy Američané vyváděli, dostali celkem pochopitelný vztek. Zvlášť když se přibližně ve stejné době doslechli, že tento nepěkný incident nebyl ojedinělý; do stovek trosečníků z potopené dopravní lodi Bujó Maru střílela už 24. ledna 1943 americká ponorka Wahoo (Morton) všemi palubními zbraněmi plnou hodinu (!). Nikdo z pobouřených samurajů samozřejmě nemohl tušit, že oba masakry nebyly výsledkem nějaké nové americké oficiální strategie, a že se jednalo o víceméně soukromou iniciativu tří jedinců, kteří svými činy plně prokázali platnost úsloví „iniciativní blbec je nebezpečnější než třídní nepřítel“.
Prvním blbcem byl velitel Wahoo kapitánporučík Dudley Walker „Mosh“ Morton. Svérázná postava, v civilu prý celkem veselý a velmi zábavný týpek, avšak na moři blázen. Když řádil kolem Japonska a Koreje, neváhal posílat ke dnu nejen malé džunky a saipany, nad kterými jiní ponorkáři mávli rukou, ale i pouhé veslice rybářů (!!!), a to obvykle taranem (!!!). Dějiny nám uchovaly i případ, kdy Morton zaútočil na maličký remorkérek o výtlaku sotva sto tun, a když selhalo palubní dělo, osobně ho s radostí zapálil Molotovovými koktejly, které si před plavbou sám vyrobil! Nakonec se i na tuhle svini našel řezník, Japonci si ho našli a 9. listopadu 1943 poslali slavnou Wahoo kdesi u Sachalinu do věčných lovišť.
Druhým blbcem byl velitel MacArthurova letectva generál George C. Kenney. Ve funkci nebyl moc dlouho a hodlal svým nadřízeným pěkně po hujersku dokázat, že nové koště mete zatraceně dobře. Povedlo se a jako většina Hujerů to dotáhl hodně vysoko.
Za blbce číslo 3. lze bezesporu označit velitele torpédových člunů z Tufi korvetního kapitána Mortona Claire Mummu mladšího. Mumma byl přímo prototyp zbabělce, suchara a pedanta a jako takový se projevoval už před válkou, když velel ponorce Sailfish. Zavedl na ní takovou buzeraci jakou nezažila snad ani posádka Bounty a v podstatě to na Sailfish jako na Bounty dopadlo. Hned v prvních hodinách války - 10. prosince 1941 - zaútočila Sailfish na skupinu japonských torpédoborců u ostrova Luzon. Útok nebyl úspěšný, následovala japonská odveta ve formě hlubinných bomb a to bylo na zbabělce Mummu moc. Regulérně zešílel, a tak jako na Bounty v kritické chvíli zasáhl druhý důstojník Fletcher Christian, tak na Sailfish zakročil poručík Richard Voge. Šarže nešarže, Mummovi dal pěkně po námořnicku do držky, uvěznil ho v jeho kabině a převzal velení. Úspěšně vyvedl ponorku z palby hlubinných bomb a ohlásil incident na velitelství, čímž dostal velitele Asijské ponorkové flotily kapitána Wilkese do značně prekérní situace. Co měl chudák Wilkes dělat? Potrestat Mummu za zbabělost? Nebo Vogeho za napadení nadřízeného uprostřed nepřátelského útoku? Nakonec to Wilkes vyřešil vskutku šalamounsky. Vogemu velení na Sailfish zůstalo (nezklamal, potopil několik lodí a v srpnu 1942 byl jmenován operačním důstojníkem ponorkové flotily v Pearl Harboru, kde ohledně špatné kvality amerických torpéd sváděl tuhé a nakonec i úspěšné boje s kancelářskými válečníky) a Mumma si k ponorkám už ani nečuchl. A aby neřval, bylo mu přiznáno potopení torpédoborce a dostal Navy Cross. Pak jeho stopy mizí (aspo? mě) a z hlubin historie se vynořuje se až jako velitel PT boats, kterým v duchu své zbabělé nátury nařizuje střílet do trosečníků v Bismarckově moři.

Jeden z blbců. Dudley Walker „Mosh“ Morton (vpravo) na můstku Wahoo.

Image


Za této situace Japonce samozřejmě ani nenapadlo, aby se s protivníkem nadále nějak žinýrovali. V reakci na Bitvu v Bismarckově moři kapitán generálního štábu Tomodžiró Kanaoka ústně avšak tvrdě a bez příkras přikázal velení 6. flotily, aby trosečníci byli pro příště zabíjeni a stejný rozkaz vydal i admirál Išioka 8. flotile v září téhož roku. Ariizumiho vyšetřování případu Jean Nicolet konečně přineslo formální výsledek a velení Spojené flotily vydalo oficiální a písemný rozkaz: „Úkolem není pouze potopit nepřátelská plavidla, ale také zlikvidovat ty, kteří přežili. Pokud to okolnosti dovolí, internujte nejdůležitější členy posádky potopených nepřátelských lodí a snažte se od nich získat informace.“
A bylo vymalováno.




Naposledy upravil Destroyman dne 3/8/2010, 13:04, celkově upraveno 1 krát
  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 13:00  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Operace japonských ponorek v Tichém oceáně v druhé polovině války


Aleuty
Jak známo, v červnu 1942 v souvislosti s Bitvou u Midwaye Japonci obsadili aleutské ostrovy Attu a Kiska. Jen kvůli tomu zřídili tzv. 33. divizi 5. flotily pod velením kapitánporučíka Jošinosuke Katóa, zpočátku tvořenou osmi menšími čluny RO a jen jedním větším I-6 (Šózó). Ponorky většinou vyplouvaly na jalové plavby, protože ani nepřítel nedisponoval na severu nějakým významným množstvím plavidel. Za zmínku tak stojí jen poškození malého tendru hydroplánů Casco ponorkou RO-61 (Tokutomi) 30. srpna 1942 a o den později její poškození hydroplánem Catalina a rána z milosti torpédoborcem Reid (McIllhenny). V září téhož roku americké a kanadské bombardéry poškodily dvě ponorky zakotvené u Kisky a 4. listopadu před jedním z dalších náletů se RO-65 (Šoiči) ponořila tak bezvadně, že leží na dně dodnes. Zdá se, že někdo zapomněl něco zavřít, každopádně pětačtyřiceti námořníkům se podařilo zachránit holý život, když opustili ponorku skrz torpédomety. Pak přišla zimní pauza, ale potom se v mrazivých vodách děly poměrně zajímavé věci.
Jaro se na chladném severu ohlásilo Bitvou u Komandorských ostrovů ostrovů a s poté přišla i zvýšená aktivita amerických a kanadských vojsk. 11. května se vojáci 7. pěší divize vylodili na ostrově Attu a do tří týdnů pobili téměř všechny přítomné Japonce. Invazní flotilu u Attu napadly japonské ponorky, ale žádný úspěch se nezdařil. Jediným výsledkem byla ztráta I-31 (Inue) a poškození I-35 (Jamamoto). Další invazní operace se dala záhy čekat na Kisce, a protože to byl ostrov vcelku bezvýznamný, bylo rozhodnuto evakuaci jeho posádky. Měly se o ni postarat ponorky, vyčleněno jich bylo třináct, ale americké kleště kolem Kisky už byly sevřené příliš těsně. I-9 (Fudžii) a I-24 (Hanabusa) šly ke dnu a I-7 (Nagai) byla poškozena tak těžce, že na ní zahynulo osmdesát sedm námořníků! Evakuaci tak místo ponorek musely dokončit hladinové síly admirála Masuzemiho Kimury a provedly ji dobře. Kimura využil mlhavého počasí, naložil kompletní posádku Kisky a zmizel. Když americká invaze na Kisku, opravdu přišla, na ostrově žili jen dva tvorové, dohromady měli osm nohou, dva ocasy a dělali haf.
Pro úplnost připomínám, že Japonci na Kisce vybudovali miniponorkovou základničku se čtyřmi čluny Ko Hjoteki, které však nikdy nevypluly na jedinou bojovou plavbu.

Od deseti k pěti…
Ponorky 6. flotily v první polovině roku 1943 v Tichém oceáně nepotopily vůbec nic a v polovině druhé takřka nic. Největším úspěchem bylo potopení letadlové lodi Liscombe Bay ponorkou I-175 (Tabata) 24. listopadu u Gilbertových ostrovů. Tabata obratně prokličkoval obrovskou invazní flotilou u atolu Makin a neohroženě zaútočil. Zkázu způsobilo jediné torpédo, které ve špatně a narychlo zkonstruované lodi zapříčinilo výbuch leteckého benzínu. Sloup ohně byl tři sta metrů vysoký, zahynulo 53 důstojníků a 591 námořníků. Svou panenskou plavbu dále nepřežila americká ponorka Corvina (Rooney). Spolu s ponorkami Blackfish a Drum hlídkovala u základny Truk a díky dešifrantům Američané tuze dobře věděli, že jejich oblastí 16. listopadu propluje jakási ponorka japonská. Blackfish poměrně snadno našla ponorku I-176 (Jamaguči), která plula na hladině. Jenže velitel si ve špatném počasí nebyl jistý, zda ponorka není americká a nechal I-176 pláchnout. To Jamaguči podobné starosti neměl a když spatřil obrysy Corviny, vypálil tři torpéda. Všechna zasáhla cíl a Corvina se tak stala jedinou americkou ponorkou, kterou dostala japonská konkurentka.
Dále potopila RO-108 (Arai) 3. října v Huonském zálivu torpédoborec Henley, RO-106 (Nakamura) dostala 18. července v Šalamounově souostroví výsadkovou loď LST 342, I-39 (Tanaka) načapala 11. září u Nových Hebrid remorkér Navajo a slušný úlovek se zdařil I-11 (Tagami), když 20. července v Šalamounech poškodila australský křižník Hobart. Za tyhle hubené výsledky zaplatila 6. flotila ztrátou jedenácti člunů a je opravdu s podivem, že stále nikoho nenapadlo nasadit ponorky efektivněji - zvlášť když 8. flotila přes malý počet člunů dokázala slavit aspo? jakés takés výsledky. Novinář a historik Dan Van Der Vat se na tohle téma jen ironicky směje: „Japonská ponorková služba raději nechala Němce na Indickém oceánu prohrát, než by se významněji zapojila do jejich války proti spojenecké námořní dopravě.“

Křižník Hobart po torpédovém útoku

Image


V roce 1944 japonské ponorky dokázaly zasazovat už jen ojedinělé údery. Příliš mnoho jich bylo ztraceno a ty zbývající horšící se válečná situace stále častěji nutila plnit kurýrní a dopravní úkoly. Za celý rok dokázala jen RO-42 (Wada) potopit strážní člun YO-59, I-12 (Kudo) potopila nákladní loď John A. Johnson, RO-41 (Šiizuka) se zdařil útok na torpédoborec Shelton, I-46 (Kawašima) také potopila torpédoborec, přesněji řečeno Eversole a I-47 (Orita) pomocí sebevražedného torpéda kaiten zasáhla tanker Mississinewa. Dále RO-37 (Sató) poškodila tanker Cache, I-56 (Morinaga) letadlovou loď Santee a I-41 (Kondó) křižník Reno. A to bylo v Tichém oceánu opravdu všechno!
Zato ztráty byly opravdu příšerné. Jen v souvislosti s operací A-go/Forager přišla 6. flotila o sedmnáct z pětadvaceti nasazených ponorek aniž by cokoli zasáhly (ačkoli kapitánporučík Ata z RO-114 hlásil potopení bitevní lodě třídy Iowa!!!) a do konce roku odplulo na věčnou hlídku dalších dvacet tři člunů. Za zmínku určitě stojí obdivuhodná „lovecká sezóna“ eskortního torpédoborce England (Pendleton). Na hlídce kolem odříznuté japonské základny na Bouganvillově ostrově England v květnu 1944 potopil za dvanáct dní šest ponorek - konkrétně I-16 (Takeuči), RO-106 (Uda), RO-104 (Izubuči), RO-116 (Okabe), RO-108 (Kobari) a RO-105 (Oba) – které se pokusily dodat posádce nějaký ten válečný materiál. Když Englandu došla munice a musel odplout, přišel si na své i torpédoborec Taylor (Frank), který ve stejných vodách potopil RO-111 (Nakamura).
Není divu, že japonské velení za této neutěšené situace hledalo řešení za každou cenu. Spásu měly přinést miniponorky a kaiteny.

Operace miniponorek na Filipínách a Okinawě
Na Filipínách byla malá jednotka deseti miniponorek na ostrově Cebu. Velel jí kontradmirál Kaku Harada, bývalý kapitán hydroplánové a miniponorkové lodi Čioda a velký miniponorkový nadšenec. 5. ledna 1945 zaútočily tři miniponorky (pravděpodobně typu Hei Gata) na americkou flotilu čtyř křižníků, velitelské lodě a devíti torpédoborců. Na lodích se plavila elita amerického velení, včetně generála MacArthura a admirála Kinkaida. Útok nebyl úspěšný, jen jednomu torpédu se křižník Boise musel vyhnout (i s kouřícím MacArthurem na můstku), a jednu miniponorku na oplátku taranoval torpédoborec Taylor.
Další miniponorkové základny na Filipínách byly na ostrovech Basilan a Davao. Jejich činnost se dnes jeví dost zmateně – přestože si Američané jejich aktivit takřka nevšimli (jen torpédoborce Conygham, Flusser a Newman hlásily zničení nejméně dvou miniponorek), japonské údaje uvádí, že miniponorky potopily čtrnáct lodí včetně pěti křižníků. Do konce března však americký postup donutil Japonce základny vyklidit a jejich posádky se přidaly k pěchotě, takže je to asi fuk.
Na Okinawu bylo dopraveno jedenáct miniponorek typu Ko Hjoteki, jejich základna byla na základně Unten na severozápadě ostrova. Americké předinvazní nálety zničily pět ponorek a depotní loď Džingej, zbytek se pravděpodobně pokusil zasáhnout (26. března 1945 se křižníky Wichita, Saint Luis a Biloxi vyhýbaly jakýmsi neznámým torpédům), ale už 6. dubna byla základna Unten obsazena postupujícími Američany a to byl konec japonských miniponorkových operací na Okinawě a de facto vůbec. Stovky malých člunů měly být nasazeny při finální obraně mateřských ostrovů, ale k tomu již jak známo nedošlo.

Letecký útok na základnu Unten

Image


Kaiteny v boji
Od podzimu 1944 do jara 1945 bylo ze zbytků ponorkové flotily vyčleněno pro přestavbu na nosiče kaitenů patnáct oceánských a osm dopravních ponorek a několik hladinových lodí. Z nich je asi nejznámější lehký křižník Kitakami, který byl 27. ledna 1944 poškozen dvěma torpédy britské ponorky Templar (Beckley) a momentálně se beztak nacházel v opravách.
Mezitím se ve štábech lampasáci handrkovali, zda je lepší použít kaiteny v kotvištích anebo na volném moři. Zvítězila první frakce a záhy se našel cíl – atol Ulithi, který Američané změnili na obrovskou lodní opravnu. Tam bylo cílů opravdu dost. A tak se 7. listopadu 1944 na kaitenové základně Ocudžima odehrál zajímavý ceremoniál, který kupodivu neměl nic společného s výročím bolševické revoluce. Nejprve v přístavu řečnil velitel 6. flotily viceadmirál Šigejoši Miwa. Moc rozumět mu nebylo, ale podle toho, že chvílemi šermoval rukama vzhůru a chvílemi směrem k zakotveným ponorkám, dalo se soudit, že asi žádá nebesa o pomoc při nadcházející operaci. Pak Miwa každému pilotovi kaitenu věnoval dýku wakizaši a šátek hačimaki. Večer piloti kaitenů sepsali poslední vůle a s osobními věcmi je poslali domů a poté se zúčastnili slavnostního večírku. Na něm opět řečnil admirál Miwa a také jeden z nastávajících sebevrahů - poručík Kamibeppu. Projevy zakončil přípitek saké – prý osobním darem císaře – a hostina mohla začít. Podávalo se nakládané ovoce, ryby, rýže, sušené mořské řasy a pečené kaštany. Samurajové jídlo prokládali takřka bohatýrskými doušky saké, takže se zakrátko opili a začala komedie, o které se dá jen povzdechnout „škoda že jsem tam nebyl“. Někteří samurajové brečeli, jiní hulákali vojenské písně a nakonec bylo všem špatně. V osm ráno se k ponorkám vydal průvod. Piloti kaitenů se od ostatních lišili tím, že měli na hlavách uvázané hačimaki, u pasu se jim houpal meč katana a v ruce třímali wakizaši. Na rozloučenou si ještě jednou připili - tentokrát vodou, protože žaludek se jim po včerejšku ještě tak trochu houpal – vyfotografovali se a vypluli do akce, z níž pro některé z nich nebylo návratu. Podobné či úplně stejné rituály se od té doby konaly před každou plavbou.

Piloti kaitenů z I-47 před operací Kikusui

Image


První operace kaitenů dostala jméno Kikusui (plovoucí chryzantéma) a zúčastnily se jí tři ponorky. I-47 (Orita) s I-36 (Teramoto) směřovaly k Ulithi a I-37 (Nobuo) do průlivu Kossol. 19. listopadu se všechny tři čluny dostaly do cílových oblastí, ale I-37 opustilo štěstí. Před soumrakem se vynořila, spatřila ji posádka lodi pro kladení sítí Winterberry a poštvala na ni torpédoborce Conklin a Mccoy Reynolds. Honička trvala několik hodin, kapitánporučík Kamimoto Nobuo zkoušel všechny možné i nemožné finty, ale torpédoborce nakonec slavily úspěch. I-37 šla ke dnu aniž by vypustila jediný kaiten. I-47 a I-36 měly větší kliku, ráno 20. listopadu vypustila I-47 všechny čtyři kaiteny, I-36 opustil jen jeden, protože ostatní tři byly zatopené vodou. Kapitáni Orita a Teramoto zaznamenali uvnitř laguny pět explozí, načež bylo pilotům oficiálně přiklepnuto potopení tří letadlových a dvou bitevních lodí. Skutečnost však byla jiná. Jeden kaiten taranoval (a kupodivu nevybuchl) torpédoborec Chase, druhý neškodně havaroval na skále, třetí byl nalezen bez pohybu na hladině, čtvrtý těsně minul křižník Mobile (a vzápětí byl zničen hlubinnými náložemi tří torpédoborců) a jen jeden našel svůj cíl. Obětí se stal tanker Mississinewa, na kterém navíc explodoval letecký benzín, zahynulo padesát námořníků. Kýžený výsledek tedy nebyl nic moc, v podstatě jen podpořil morálku Japonců, zatímco Američané byli naopak znepokojeni novou šílenou zbraní.
Povzbuzeni „úspěchem“ u Ulithi Japonci na polovinu ledna 1945 naplánovali novou operaci zvanou Kongo. Tentokrát se jí mělo zúčastnit pět ponorek: I-36 (Teramoto) opět na Ulithi, I-47 (Orita) proti Hollandii na Nové Guieneji, I-53 (Tojomasu) v průlivu Kossol, I-56 (Morinaga) v Admiralitních ostrovech a I-58 (Hašimoto) na Guamu. Šestá I-48 (Tojama) je měla následovat a udeřit o několik dní později v Ulithi. Japonské naděje se však nenaplnily. Kaiten z I-36 poškodil muniční loď Mazama (její náklad kupodivu nevybuchl) a jeden pravděpodobně zničil výsadkovou loď LCI-600. Přesto bylo skupině Kongo připsáno fantastické potopení jedné letadlové lodi, dvou lodí bitevních, deseti nákladních a jedné cisternové. Z akce se nevrátila I-48, kterou na základě leteckého hlášení potopily torpédoborce Corbesier, Raby a Conklin.

Lov na kaiteny v Ulithi

Image


Pro příště Japonci změnili taktiku. Zcela správně předpokládali, že nepřítel si bude přístavy hlídat jako ostříž, a proto se rozhodli ničit cíle na volném moři. Prioritou se stala oblast kolem Iwodžimy, kam vyplula skupina Čihaja tvořená ponorkami I-44 (Kawaguči), I-368 (Irisawa) a I-370 (Fudžikawa). Jedním z pilotů kaitenu byl milovník černého smyslu pro humor podporučík Itaru Okajama, původně oblíbený instruktor z Hikari, který svým žákům před odjezdem slíbil, že „jestli budou zlobit, vrátí se ze záhrobí a bude je zase bít“. Akce skončila totálním fiaskem. I-368 potopily 27. února palubní bombardéry z letadlovky Anzio, o den dříve šla po čtyřhodinovém boji s torpédoborcem Finnegan ke dnu I-370 i s vtipálkem Okajamou na palubě a I-44 se vůbec nepodařilo k Iwodžimě prorazit - za což byl korvetní kapitán Genbej Kawaguči zbaven velení.
Ještě před návratem hříšnice I-44 vyplula dvoučlenná skupina Kamitake složená z I-36 (Sugamasa) a I-58 (Hašimoto). Ani tahle parta však nedokázala vůbec nic. I-36 se kvůli problémům s motory musela vrátit a I-58 dostala těsně před vypuštěním kaitenů rozkaz, aby odplula k Okinawě, kde plnila průzkumné a rádiové úkoly.
Iwodžima padla, kaiteny v roli zázračných zbraní zklamaly a na řadu přišly zoufalé boje na Okinawě. Ještě před americkou invazí k Okinawě vyrazila skupina Tatara tvořená ponorkami I-47 (Orita), I-44 (Masuzawa), I-56 (Šoda) a I-58 (Hašimoto). Jednalo se tedy o zkušené posádky, ponorky byly navíc nově natřeny protiradarovám „stealth“ nátěrem, jehož základ tvořila guma a papír. Technická novinka se asi moc neosvědčila, protože I-47 musela čelit několika útokům letadel a torpédoborců, které zničily kaiteny a způsobily únik oleje. Kapitán Sendži Orita mohl mluvit o ukrutném štěstí, když se aspo? dokázal vrátit. To I-56 a I-44 takovou kliku neměly a byly zničeny. I-56 si připsaly letouny z letadlovky Bataan s pěti torpédoborci a I-44 29. dubna načapala letadla z letadlové lodě Tulagi, když na hladině dobíjela baterie. K útoku se nedostala ani I-58, na kterou Američané uspořádali regulérní, leč nakonec neúspěšný hon. Přestože Hašimoto dostal rozkaz „zaútočit a bojovat až do konce“, rozhodně to nebyl prototyp samuraje, který by s vytřeštěným zrakem kuřáka marihuany a křikem banzai hledal zbytečnou smrt. Pokoušel se prorazit blokádu, marně hledal cíle a úspěšně unikal před protiútoky, dostal se až k Tchajwanu a nakonec se se všemi kaiteny vrátil do Japonska. Kupodivu nebyl potrestán jako jeho předchůdce Kawaguči a velení na I-58 mu zůstalo.
Absolutní propadák skupiny Tatara vedl ke změně taktiky, kterou prosadil štábní důstojník 6. flotily fregatní kapitán Tennosuke Torisu. Další skupina se jmenovala Amatake, skládala se z I-47 (Orita) a I-36 (Sugamasa) a měla útočit na zásobovací linie, které přece jenom nebyly tak dobře chráněné jako hlavní invazní svaz u Okinawy. Navíc dostali kapitáni volnou ruku a mohli si vybírat, zda použijí kaiteny nebo konvenční torpéda. Obě ponorky na konvoje prokazatelně zaútočily, ale jejich výsledky nejsou příliš jasné. Orita hlásil dva zásahy konvenčními torpédy a jednu loď potopenou třemi kaiteny, Sugamasa si nárokoval dokonce čtyři lodě, ale oba pravděpodobně netrefili vůbec nic. Jisté je jen to, že jeden kaiten z I-36 byl potopen dělostřelbou torpédoborce Ringgold a to, že obě ponorky se v pořádku vrátily do Japonska. Podobně jako skupina Amatake dopadla i sólová plavba I-367 (Taketomi), jejíž jeden předčasně explodující kaiten aspo? lehce poškodil torpédoborec Gilligan.
Japonsku už vyloženě teklo do bot a do boje musely vyplouvat i muzeální exempláře jako třeba ponorka I-165 postavená roku 1932 a v roce ze služby 1944 vyřazená. Koncem května 1945 se k Okinawě vydala skupina Todoroki tvořená čluny I-36 (Sugamasa), I-361 (Macuura), I-363 (Kihara) a právě I-165 (Ono). Letci z letadlovky Anzio nejprve zničili původně nákladní ponorku I-361 a později i I-165. I-363 úspěch neměla (ale dokázala se po měsíční hlídce vrátit) a I-36 konvenčními torpédy poškodila opravárenskou loď Endymion. 28. června Sugamasa spatřil nechráněnou skladištní loď Antares a do boje vyplul podivínský pilot Nobuo Ikebuči, který se den před poslední plavbou oženil (!!!). Hlídka na Antares Ikebučiho kaiten zpozorovala a bránila se palbou ze všech zbraní, zatímco Sugamasa souboj pozoroval periskopem s takovým zanícením, že si vůbec nevšiml dvou blížících se torpédoborců, na které ho upozornil až operátor hydrofonu. I-36 se jen o vlásek vyhnula srážce a následný útok hlubinnými pumami ji poškodil natolik, že plula s náklonem vzad. V této situaci se Sugamasa rozhodl zachránit ponorku a obětovat dva kaiteny. Jeden explodoval krátce po vypuštění, ale finta zabrala, oba torpédoborce se rozhodly pronásledovat zvukovou stopu toho druhého a I-36 už nechali na pokoji. Mezitím Antares zvítězila a kaiten podivína Ikebučiho přivedla k předčasnému výbuchu. Posádka I-36 však ještě vyhráno neměla. Ponorka za sebou nechávala naftovou stopu a když se chtěla vynořit k dobití baterií, jeden z námořníků udělal chybu, otočil špatným ventilem a I-36 se málem ponořila navždy. Ani to ještě nebyl konec všem trampotám, protože těsně před základnou Hikari I-36 jen o vlásek unikla čtyřem torpédům, které po ní vypálila jakási americká konkurentka.
V červenci 1945 nasadilo velení 6. flotily do akce všechny zbývající bojeschopné ponorky ve skupině zvané Tamon. Konkrétně se jednalo o I-47 (Suzuki), I-58 (Hašimoto), I-363 (Hikara), I-366 (Tokioka) a I-367 (Taketomi). Tentokrát byla úspěšná I-58 jejíž kaiten 24. července potopil torpédoborec Underhill a zabil sto dvanáct námořníků. Tři původně nákladní ponorky se nezmohly na nic a vrátily se domů, ale Hašimotova I-58 ještě jednou dokázala, že Japonci dokáží pořádně kousnout, i když jejich země už mele z posledního. Hašimoto nejprve na poslední plavbu vypustil dva kaiteny, které lehce poškodily torpédoborec Lowry a v noci z 29. na 30. července I-58 torpédoval křižník Indianapolis. Ihned zahynulo třista padesát námořníků a dalších asi pět set se zbytečně stalo potravou pro žraloky, než je úplnou náhodou objevily hydroplány Catalina. Událost vzbudila velký poprask a velitel Indianapolisu kapitán McVay stanul před soudem. Byl odsouzen, avšak nepotrestán a zajímavé je, že soudu se jako svědek zúčastnil Močicura Hašimoto, kterému sám admirál King dal sto dolarů na nákup dárků pro rodinu.
Potopením Indianapolisu mise I-58 nekončila. Hašimoto měl ještě tři kaiteny a nehodlal je vozit domů. Dva vypustil 10. srpna proti skupině pěti torpédoborců, oba zničil torpédoborec Johnie Hutchins – první dělostřelbou, druhý hlubinnými bombami. Poslední kaiten v dějinách pilotoval poddůstojník Jošiaki Hajaši a jeho původním cílem byla 12. srpna 1945 vyloďovací loď Oak Hill. Hlídka na Oak Hill však Hajašiho živé torpédo zpozorovala a napadená loď začala kličkovat a volat o pomoc. Na scénu se dostavil torpédoborec Thomas F. Nickel (Farmer) a to se mu málem nevyplatilo. Hajaši se rozhodl pro změnu cíle a začal se s torpédoborcem honit. Skoro se mu to povedlo – kaiten se s hrozným skřípáním otřel o bok Nickelu – ale tím si patrně poškodil nebo úplně zničil kormidla a stal se neovladatelným. Odplul do vzdálenosti asi dva kilometry a neškodně explodoval. Ani tím ještě ponorková válka v Pacifiku nekončila. Na moři byla tou dobou skupina, která měla opět zaútočit na Ulithi - tentokrát ne kaiteny, ale sebevražednými bombardéry. Ještě o ní bude řeč. Japonské ponorky tak doslova a do písmene bojovaly od prvních až do posledních vteřin války.

Močicura Hašimoto (1909 – 2000)

Image


Resumé
Celkový válečný součet císařských žraloků vypadá takhle: Postaveno či rozestavěno bylo sto devadesát ponorek, z toho sto dvacet devět válku nepřežilo. Sedmdesát potopily válečné lodě, devatenáct nepřátelské ponorky, osmnáct letadla a dvacet dva šlo ke dnu z jiných či neznámých příčin. Japonské ponorky v letech 1941/45 potopily sto osmdesát čtyři spojeneckých obchodních lodí o tonáži 907 000 tun (Němci, Italové, Japonci a Rumuni ponorkami potopili dohromady 2 828 lodí o tonáži 14 681 231 tun). Porovnáme-li to s konkurencí, Japonci potopili takřka přesně třikrát méně než se povedlo Američanům jen v jejich nejlepším roce 1944 a více než dvakrát tolik než se za celou válku zdařilo ponorkám sovětským. V průměru to znamená pět tisíc tun na ponorku či sedm tisíc tun na každou ztracenou. Poměr ztracených člunů a potopených lodí činí 1:1,4, což je asi dvakrát méně než bylo skóre německé.
Japonští ponorkáři dále potopili tři lodě letadlové, dva křižníky, deset torpédoborců, dvě ponorky a další menší lodě, desítky jiných poškodily. Zda to bylo moc nebo málo, to nechť si každý posoudí sám.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 3/8/2010, 13:01  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Zvláštní, kuriózní a jinde nevídané projekty


Zajímavým projektem byly balóny Fu-go, které jsou popsány zde.

Ponorky třídy Sen Taka
V roce 1937 Japonci zahájili práce na experimentální ponorce zvané N-71. Její zvláštností byla vysoká podhladinová rychlost a s tím související pokrok v hledání dokonalých hydrodynamických tvarů. Avšak N-71 své konstruktéry docela zklamala. Pod vodou sice byla extrémně rychlá, ale rychlost jí nevydržela moc dlouho, protože brzy vyčerpala baterie, které zapl?ovaly takřka všechny vnitřní prostory a ponorka tak nemohla nést pořádné zásoby paliva, munice a jídla. To se příčilo japonské ponorkové doktríně, která požadovala především čluny s dlouhým dosahem a výdrží, a tak byla N-71 v roce 1940 sešrotována.
Jenže vypukla válka a v červnu 1943 dostaly německé loděnice první zakázky na výrobu superponorek třídy XXI, které měly být pod vodou tak rychlé, aby unikly spojenecké standartní protiponorkové zbrani – korvetám. Německá novinka zaujala japonského velvyslance v Berlíně barona Óšimu takovým způsobem, že o nich posílal jednu nadšenou zprávu za druhou, přičemž spojenečtí dešifranti naslouchali se stejným zájmem, s jakým Óšima své zprávy sestavoval.
Výsledkem byl projekt zvaný Sen Taka, při němž Japonci oprášili plány N-71 a poučili se i z německých zkušeností. Technologickou novinkou byl především celosvařovaný trup sestavovaný z prefabrikovaných částí, což mělo urychlit výrobu, ale tenhle záměr se příliš nezdařil. V rámci výrobního programu z roku 1943 dostaly loděnice v Kure zakázku na výrobu dvaceti tří ponorek, ale díky nepříznivé válečné situaci se začalo jen se stavbou osmi člunů, do konce války jich šest bylo spuštěno na vodu a jen tři byly dokončeny. Výjimečné byly tím, že měly takřka dokonalý hydrodynamický tvar, který nenarušovala ani dělostřelecká výzbroj, protože dva protiletadlové kanóny se při ponoření zatahovaly dovnitř. Pro dobíjení baterií se dal použít šnorchl. Ponorky dostaly čísla I-201, I-202 a I-203, ale přišly příliš pozdě a nikdy nebyly použity v boji. Otázkou zůstává, zda by byly o něco platnější než stávající typy. Pravda disponovaly dvakrát vyšší maximální podhladinovou rychlostí než standartní americké čluny tříd Gato a Balao, problém ale byl, že touhle rychlostí dokázaly uhánět jen pětapadesát minut než totálně vyždímaly akumulátory.
V srpnu 1945 všechny tři čluny ukořistilo americké námořnictvo a začalo je zkoumat. Jenže o slovo se záhy hlásil i Sovětský svaz a za svou krátkou účast ve válce proti Japonsku žádal válečnou kořist. Američané však Rusům nic dát nechtěli a na jaře 1946 všechny ukořistěné japonské ponorky potopili při cvičných střelbách. I-202 byla torpédována v japonských vodách 5. dubna, I-203 21. května u Havaje a I-201 o dva dny později tamtéž.

Image

Image


Ponorky třídy Sen Toku, čili Sto, alias I-400
Sen Toku byl tak trochu šílený projekt a asi se nemohl zrodit v jiné hlavě než japonské. Onou hlavou nebyl nikdo jiný než admirál Isoroku Jamamoto, vrchní velitel Spojené flotily. Již několik dní po Pearl Harboru přikázal námořnímu kapitánovi Kametovi Kurošimu, aby zpracoval studii využití ponorek v úloze letadlových lodí. Na rozkazu spolupracovali kontradmirál Jošió Suzuki a kapitán Tacunosuke Ariizumi. 13. ledna 1942 Jamamoto předložil hlavnímu stanu námořnictva tento plán:
- letadla musí unést aspo? jednu 800 kg pumu
- ponorka by měla nést více než dvě letadla
- její dosah musí být větší než 40 000 námořních mil
Základní plán byl bez námitek schválen, finální verze byla dokončena 17. května 1942 a 18. ledna 1943 se v Kure začala první ponorka stavět. Původně se počítalo se stavbou osmnácti ponorek, po Jamamotově smrti se plánovaný počet zredukoval na polovinu, stavět se začalo pět člunů (tři v Kure, jedna v Sasebu a jedna v Kóbe), pak se plán snížil na tři a kompletního dokončení se dočkaly jen dvě. Snad není třeba podotýkat, že za redukcemi stojí válečný nedostatek takřka všeho – ale hlavně oceli.
Sen Toku měly přímo obrovské rozměry. Byly to největší dieselelektrické ponorky všech dob a v tomto ohledu je překonaly až americké atomové ponorky třídy Ethan Allen. Při dosahu 37 500 námořních mil mohly za optimálních okolností jedenapůlkrát obeplout zeměkouli. Nesly na svou dobu neuvěřitelné množství zbra?ových systémů – osm torpédometů, jedno velké dělo, deset děl protiletadlových (!!!), ale hlavní zbraní byly tři útočné bombardéry Aiči M6A1 Seiran.
V souvislosti s plánováním obřích ponorek dostala začátkem roku 1942 firma Aiči zakázku na stavbu dvoumístného jednomotorového palubního letounu, který by unesl buď 800 kg pumu nebo jedno torpédo. Hlavním inženýrem byl jmenován Tošio Ózaki s asistenty Jasuširó Ózawou, Tomio Koikem a Morišige Morim. Základním požadavkem bylo vybavení odnímatelnými plováky a sklopnými křídly. Konstruktéři se nejprve pokoušeli upravit stávající typ bombardéru Aiči D4Y Suisei, ale práce se nedařily – do plánovaného ponorkového hangáru se letouny zkrátka nacpat nepodařilo. Světlo světa tak spatřil úplně nový stroj, jehož prototyp byl dokončen v listopadu 1943. Název Seiran prý vymyslel zkušební pilot Tadaši Funaba a dá se přeložit jako „bouře z čistého nebe“. Sám Funaba 8. prosince 1943 úspěšně zvládl první let a podle jeho připomínek bylo následujících šest prototypů vylepšováno. Dva z nich dostaly kvůli výcvikovým účelům zatahovací podvozek a jméno Nanzan. Autor tohoto názvu dnes není znám, ale asi to byl chlapík se smyslem pro humor, protože slovo Nanzan se v japonské znakové znakové abecedě dá číst buď jako „jižní hora“ anebo „obtížný porod“ (za přesný překlad děkuji laskavé paní Dancerové). Z ponorek měly Seirany startovat s pomocí katapultu v intervalech asi tak sedm minut (když šlo všechno dobře) a proces vypadal přibližně nějak takhle. Celkem bylo vyrobeno dvacet osm Seiranů – osm prototypů a dvacet bojových letadel. Přestože se ukázalo, že Seiran je rychlý (až asi 550 km/h), dobře ovladatelný a podle Funaby dokonce „klenot mezi letadly“ a zcela jistě by se hodil i pro jinou službu než ponorkovou, Japonsko už zkrátka nemělo na to, aby jich vyrobilo víc. Svízelná byla především výroba motorů Acuta typ 32, tedy japonské verze německého motoru Daimler-Benz DB-601A. První cvičné lety nastávajících ponorkových posádek začaly v září 1944 pod vedením nadporučíka Kazua Takahašiho.

Seiran ve cvičné kamufláži

Image


Hangár na I-400

Image


Jak se ponorky postupně dodělávaly, dostávaly i velitele a mužstvo. Protože se pro první dobu dalo počítat jen se dvěma (I-400 a I-401), byly do skupiny zvané 631. Kokútai zařazeny i dvě menší čerstvě dodělávané I-13 a I-14 třídy "vylepšená A", do jejichž hangárů se vešly Seirany dva. Velitelem skupiny byl jmenován Tacunosuke Ariizumi, I-400 Tošio Kusaka, I-401 Nobukio Nambu, I-13 Kazuo Óhaši, I-14 Curuzo Šimizu a velitelem pilotů se prozatím stal Kazuo Takahaši. Všichni byli zkušenými ponorkáři s dlouholetými zkušenostmi a mnoha zářezy na pažbách; někteří měli zkušenosti i s vražděním trosečníků v Indickém oceánu – byť ne každý byl cvok jako Ariizumi a někteří z nich ze svého konání moc velkou radost neměli.
Velitelé koneckonců zkušení být museli. Šedesát procent jejich posádek tvořili mladíci, kteří znali válku jen z biografu a z toho zbytku jen málokdo viděl ponorku zevnitř. Z party velitelů začali záhy vyčnívat dva exempláře, kterých si nešlo nevšimnout – i když každý z úplně jiných důvodů.
Prvním z nich byl velitel I-400 fregatní kapitán Tošio Kusaka. V námořnictvu sloužil už dvacet let, z toho patnáct na ponorkách a vyzařovala z něj jakási přirozená autorita. Nebyl prototypem uřvaného nemyslícího japonského válečníka, po britském vzoru „kapitán je pro podřízené hodný strejda, na buzerování má přece důstojníky“ vystupoval klidně a mluvil tiše. Ačkoli mu bylo sotva čtyřicet, zdál se mnohem starší a dá se říci, že vypadal a choval se spíš jako moudrý starý samuraj z Kurosawových filmů. Přesto (anebo právě proto) se dokázal rychle rozhodovat a jeho rozhodnutí se vždy ukázala jako správná. Ohromnou prestiž si v námořnictvu získal v létě 1944, když se svou I-26 proklouzl pod nosem celé Spruanceově flotile a těsně před invazí na Guam dodal posádce zásilku kulometů a munice. V dosavadním průběhu války nepřišel pod Kusakovým velením o život jediný námořník a to se samozřejmě hodně cenilo.
Druhým zajímavým exemplářem byl velitel pilotů Kazuo Takahaši. Zajímavým byl už jen proto, že nebyl žádná letecká rychlokvaška; Takahaši byl v roce 1944 jeden z posledních žijících pamětníků námořního letectva, kteří prošli kompletním a důkladným předválečným výcvikem. Ani on nebyl nějakým zuřivým válečníkem, byl to vlastně nešťastník, který se k námořnímu letectvu dostal víceméně omylem. V roce 1935 složil zkoušky na pedagogickou fakultu a vše nasvědčovalo tomu, že se stane učitelem. Jenže Takahaši se z mladické nerozvážnosti – a na radu poťouchlého učitele – se dostavil i ke zkouškám k letectvu válečného námořnictva a k všeobecnému překvapení se z 7 436 uchazečů dostal mezi 187 budoucích studentů. Ještě zkusil protestovat, přičemž legračně argumentoval tím, že lodě a letadla ho vůbec nezajímají, že v životě neviděl moře, a že se chce stát učitelem, protože má rád děti. Takahaši k námořnictvu musel, ale rozhodně ho ani nenapadlo, aby vojnu „žral“ a tenhle přístup mu víceméně zachránil život. Jakožto kverulant nesamurajského ducha neměl nárok, aby se dostal k žádaným stíhačkám či bombardérům a po výcviku se stal pilotem podce?ovaných hydroplánů. Létal z křižníků Kumano a Tone a zúčastnil se řady tažení prvního roku války. 5. prosince 1943 byl převelen na ponorku I-37 (Nakagawa), která tou dobou operovala v rámci 8. flotily a Takahaši zkoumal nejen oceán, ale i přístavy Diego Suárez či Mombasu. 22. února 1944 I-37 torpédovala nákladní loď British Chivalry, a protože byl Takahaši důstojník s osobní zbraní, dostal rozkaz, aby střílel do trosečníků v záchranných člunech. Z padesáti devíti mužů zkázu přežilo třicet osm námořníků, fregatní kapitán Nakagawa si povzdechl, že „vraždění zajatců je hodně deprimující“ a po válce za to vyfasoval osm let. Odseděl čtyři.
V srpnu 1944 byl Kazuo Takahaši převelen k Seiranům, jeho úkolem bylo především zacvičit piloty a pozorovatele – vesměs nepořádně vycvičené mladé janky s minimálními nebo rovnou nulovými válečnými zkušenostmi. Svého úkolu se zhostil s takovou vervou, že si záhy nadělal řadu nepřátel především v řadách štábních důstojníků a když měl být jmenován oficiální velitel pilotů, místo Takahašiho se jím stal Toru Jošimine. Ve skutečnosti se toho moc nezměnilo, Jošimine měl zatím na kontě jen pár protiponorkových misí, Takahašiho uznával jako přirozeného vůdce a klidně ho nechal, ať se se štábními krysami hádá dál. Ušetřený čas Jošimine věnoval „tmelení kolektivu“ a „bourání kastovních překážek“ (chlastal s podřízenými saké).
Výcvik na ponorkách začal hned jak to bylo možné. Nejprve byla v Kóbe 19. prosince 1944 dokončena I-13, za dva týdny v Kure I-400 a 8. ledna v Sasebu I-401. 631. Kokútai byla oficiálně vytvořena 15. prosince 1944 a prakticky okamžitě před ni byly postaveny velké úkoly – skupina měla zničit Panamský průplav hned jak k tomu bude připravená. Jenže Kokútai jen tak připravená být nemohla. 19. března 1945 byla I-400 poškozena střepinami při náletu na Kure, pro nutný výcvik chyběla nafta. Nakonec se nafta pro ponorky našla, v Mandžusku jí bylo ještě dost (byla syntetická, vyrobená z uhlí, ale stačila), ovšem nejdřív si pro ni ponorky musely doplout. Teprve na přelomu května a června měla celá skupina plné nádrže a i výcvik byl de facto u konce.
Mezitím se plánoval útok. V zajetí se našel jeden americký věze?, který v Panamě sloužil a podle jeho výpovědi se dalo soudit, že obrana je nevalná. Trasa svazu měla vést přibližně stejně jako kdysi na Pearl Harbor, pak měly ponorky proklouznout mezi Havají a západním pobřežím USA a doplout až někam k Ekvádoru nebo Kolumbii. Cílem měla být zdymadla Panamského průplavu na atlantické straně, protože jejich zničení by patrně způsobilo větší škody než na starně pacifické. Autor plánu – fregatní kapitán Jasuno Fudžimori – předpokládal, že když se věc povede, Panamský průplav by mohl být vyřízený až na šest měsíců. S hrubým nárysem plánu všichni souhlasili, problémy se vyskytly při dolaďování detailů. Asi největším potížistou se ukázal Ariizumiho zástupce korvetní kapitán Fukunaga, který občas přicházel se značně hovězími nápady. Do své funkce se dostal především proto, že Ariizumi jej považoval za schopného manažera (Fukunaga celou válku sloužil jen ve štábech), ovšem brzy se ukázalo, že Fukunaga není zas tak moc schopný, jako spíš všeho schopný. Nad jedním Fukunagovým návrhem si Takahaši obzvlášť škubal vlasy: Seirany měly odstartovat za bezměsíčné noci, potmě se seřadit do formace, potmě najít cestu a ještě za tmy zaútočit. Z téhle hovadiny samozřejmě sešlo, ale Fukunaga Takahašimu nikdy nezapomněl, že z něj přede všemi udělal vola. Další otázka byla, čím se vlastně útok provede. Po dlouhých debatách byly zamítnuty i nápady zaútočit na panamská zdymadla torpédy, protože by to asi nikdo jiný než Takahaši nezvládl. Nakonec Ariizumi rozhodl, že útok bude sebevražedný, a že se pilotům zatím nic neřekne. A to asi dělat neměl...

Plán útoku na Panamský průplav

Image


Všetečka Takahaši si koncem května 1945 všiml, že mechanici ze Seiranů odstra?ují zařízení na uvolnění pumy a místo ní montují pevný držák. Okamžitě mu došlo, že se z něj stal kamikaze a mazal do Fukunagovy kanceláře, protože měl tušení, že za tím nikdo jiný stát nemůže. Takahaši překvapeného Fukunagu řádně seřval, což je věc, která všeho schopné pány manažery obvykle dost vyvede z míry. Jenže Fukunaga s Takahašim nemohl nic dělat; jak ho mohl potrestat, když byl de iure vlastně mrtvý? Aby se pan manažer nadávajícího řvouna zbavil, prohlásil, že se jedná o rozhodnutí admirála Ónišiho, což byl opravdu silný argument. Takadžiró Óniši – přezdívaný „Otec kamikaze“ – byl totiž proslulý magor, ten se musel buď milovat nebo nenávidět a v císařském námořnictvu na něj nikdo neměl neutrální názor. Posuďte sami: už před válkou si Óniši lámal hlavu s vysokými počty uchazečů o pilotní výcvik a s tím související nízké stavy přijímaných studentů. Co kdyby byl některý neúspěšný uchazeč lepší letec než ti přijatí? Jak najít ty skutečně nejlepší? I vrhl se na frenetiku a statistiku, měřil letcům i odmítnutým kandidátům lebku na nejrůznějších místech, pak sledoval jejich kariéru a vše sestavoval do zcela jistě pozoruhodných tabulek. Když začala válka, Óniši se pro změnu vrhl na alchymii a pokoušel se extrahovat letecký benzín z vody! Dá se říci, že jednotky kamikaze byly jen jednou z jeho dalších šíleností. Óniši je sice nevymyslel (to byla práce kapitána Čóa), ale právě Óniši jim dal masovost a obludný charakter. A jak Óniši žil, tak také zemřel - po japonské kapitulaci se stal světovým rekordmanem v umírání harakiri. Nejprve si klasickými dvěma řezy otevřel břicho, pak si bodl dýku do krku (ale ne moc, hlasivky si chtěl uchovat celé), odmítl stětí a plných patnáct hodin lehce krváceje zpíval vojenské písně. Poté zpěv přešel v jakési rozkošné bublání a Óniši zemřel až za další dvě hodiny. Jestliže tedy Fukunaga argumentoval rozkazy od takového cvoka, Takahašimu nezbývalo nic jiného než sklapnout kufry a smířit se s osudem.
Ve skutečnosti s tím Óniši neměl společného vůbec nic. Nápad sebevražedného útoku se zrodil v hlavě velitele perutě korvetního kapitána Acušiho Asamury a závěrečné rozhodnutí udělal velitel skupiny Ariizumi. Přesto všichni piloti věřili, že za jejich osud může právě Fukunaga a jejich podezření se jen utvrdilo když zjistili, že nemilovaný zástupce skupiny s nimi do boje nepůjde a zůstane doma.
Z plánu zničit panamská zdymadla nakonec sešlo. Japonsko bylo na kolenou a definitivní porážka byla jen otázkou času. A tak se v hlavě námořního kapitána Šódžiró Jury z velitelství 6. flotily zrodila myšlenka, že než to samurajové zabalí definitivně, mohli by Američanům dát ochutnat jejich vlastní medicínu a v odvetě za nálety B-29 na japonská města bombardovat buď San Francisco nebo Los Angeles. Jistě, desítka Seiranů ze čtyř ponorek by asi velké škody nenadělala, ale s nápadem souhlasil jak Ariizumi, tak velitel 6. flotily viceadmirál Tadašige Daigó. Jenže vrchní velení mělo svou vlastní koncepci. Ústy právě Ónišiho sdělilo Ariizumimu, že cílem se stane atol Ulithi, který už nejednou napadly kaiteny i kamikaze. Oficiální rozkazy přišly 25. června a podepsán byl sám nový velitel Spojeného loďstva (respektive toho, co z něj ještě zbývalo) viceadmirál Džisaburó Ózawa.
Nový plán byl podle japonských zvyklostí pěkně komplikovaný. Měl dvě fáze zvané Hikari a Asaši. Smyslem operace Hikari byla plavba I-13 a I-14 k Ulithi, pak měly vypustit hydroplány Wakadžima C6N Saiun a zjistit, co se v Ulithi vlastně děje a kdo tam kotví. Následně měly obě ponorky odplout do Hongkongu, naložit Seirany a připojit se k I-400 a I-401. Operace Asaši spočívala v tom, že Seirany z I-400 a I-401 sebevražedně zaútočí na Ulithi, pak všechny čtyři ponorky odplují do Singapuru, naloží nové Seirany a k Ulithi se vrátí. Druhý útok měl být veden všemi deseti Seirany a tím to mělo skončit. Japonsku už nemělo prakticky žádné Seirany…
Ještě jednou do plánování zasáhl Ariizumiho zástupce Fukunaga když nařídil, aby všechny Seirany dostaly americkou kamufláž. Načapat mechaniky jak letadla lakují na stříbrno a na křídla malují americké hvězdy nemohl nikdo jiný než Takahaši, takže z toho byl zase poprask.
18.července se konala slavnostní večeře na rozloučenou v restauraci Širajto v Maizuru a druhý den dostala Ariizumiho skupina své bojové jméno – Šinrjú tokubecu kogekitaj (Speciální válečná jednotka Božský drak). 20. července se v přístavu konala již celkem obligátní slavnost vyprovázející samuraje na poslední cestu, kterou ovšem vážným způsobem narušili právě její hlavní hrdinové – piloti kamikaze. Když v davu spatřili svého úhlavního přítele Fukunagu, řvali na něj nadávky, hrozili mu pěstí a chovali se vůbec tak nějak nedůstojně. Sám Takahaši po šedesáti letech vzpomínal, že Fukunagu nazval „hlupákem a darebákem se škaredým ksichtem“, ale osobně si myslím, že tehdá možná použil i trochu malebnější výrazivo.

Fotografie hlavních důstojníků z I-400 před rozlučkovým večírkem. V popředí kapitán Tošio Kusaka, za ním zleva: velitel pilotů Toru Jošimine, navigátor Kazuo Nišidžima, vrchní strojník Jošihisa Aricuka, spojař Hidetoši Namura a kverulant Kazuo Takahaši.

Image


Cesta do cílové oblasti rozhodně nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. Ponorky I-13 a I-14 kvůli svým průzkumným úkolům vypluly o něco dříve a neměly se moc dobře. 16. července napadl Avenger nadporučíka Williama McLanea z letadlovky Anzio I-13 trestuhodně plující na hladině (I-13 měla šnorchl), a jeho rakety ji poškodily. Díky naftě unikající z děravých nádrží ponorku snadno vypátral a ještě snadněji ji pomocí vrhače náloží hedgehog potopil torpédoborec Lawrence C. Taylor. I-14 měla větší štěstí. Sice ji také naháněly americké torpédoborce, ale s pomocí šnorchlu se nakonec dostala kam potřebovala, tedy na atol Truk. Ani obří ponorky neměly snadnou cestu, ale i ony nakonec přežily. I-400 nejprve tajfun zničil radar a později na ní vypukl požár v elektroinstalaci. Po I-401 (i s Ariizumim na palubě) pro změnu v průlivu Cugano střílely vlastní pobřežní baterie.
Den D byl určen na 17. srpna. I-400 se povedlo dostat se na místo dostaveníčka s I-401 již o tři dny dříve a čekala. Druhý den se radisté dozvěděli, že zanedlouho má v rozhlase vystoupit sám císař. Všichni samozřejmě rádio poslouchali, ale moc moudří z Hirohitovy historické řeči nebyli. Signál byl špatný, císař mluvil tichým hlasem a nesrozumitelnou dvorskou japonštinou, ale všichni chápali, že se děje něco mimořádného. Do útoku na Ulithi zbývaly ještě dva dny a Kusaka předpokládal, že dostane nějaké rozkazy z velení. Pokud je nedostane, zaútočí podle původního plánu. Na I-401 o císařově projevu věděl jen kapitán Nambu, ale vůbec mu nerozuměl a posádce tak zatím nic neříkal. To velitel Šimizu z I-14 měl jasno a pochopil, že válka skončila.
16. srpna večer – tedy doslova pár hodin před útokem! - dostaly ponorky rozkaz z velitelství 6. flotily o zastavení palby. Na I-400 se sešla jakási schůze důstojníků, která byla velice bouřlivá. Zejména navigátor kapitánporučík Kazuo Nišidžima hodlal dostát samurajským tradicím, ráno vyslat letadla k poslednímu letu a potom spáchat hromadnou sebevraždu potopením ponorky. Jiní naopak nechtěli poskvrnit čest neposlechnutím rozkazů, další argumentovali rodinami a životy jim svěřených námořníků a piloti byli z toho, že ráno asi nezemřou celí paf. Nakonec rozhodl kapitán Kusaka, který stručně řekl: „Poplujeme do Kure“ a bylo rozhodnuto. Na I-401 vládl Atriizumi tvrdou rukou a nepřipustil žádnou debatu. Rozkaz byl podle něj jednou rozkaz a hotovo. Žádné diskuze se nekonaly ani na I-14, kde kapitán Šimizu jen shromáždil námořníky a jasně jim slíbil, že je bezpečně odveze domů.
26. srpna ponorky dostaly další rozkaz. Měly být odzbrojeny a nadále musely plout na hladině pod černou trojúhelníkovou vlajkou, znamením „jsme připraveni se vzdát“. Jenže ve skutečnosti se nikdo vzdát moc nechtěl. Všichni se chtěli dostat domů a předat ponorku vlastním, ne nepřátelům. Druhou část rozkazu naopak všichni splnili velmi ochotně. Nikdo neměl zájem, aby se u nich našly Seirany s americkou kamufláží, protože každý věděl, že by z toho mohly být hodně velké problémy. Letadla zmizela v moři, stejně tak jako munice do děl, torpéda, lodní deníky, šifrovací knihy, mapy a dokonce i některé osobní zbraně. Bylo to moudré rozhodnutí, protože nakonec si je Američané stejně našli.
I-400 a I-14 objevil 27. srpna Avenger poručíka Mahoneyho z letadlovky Bennington pár hodin plavby od japonských břehů a poslal k nim torpédoborce Blue, Mansfield Murray a Dashiell. I-401 objevila 29. srpna ponorka Segundo (Johnson).

I-400 a torpédoborec Blue

Image


Kapitulace a obsazení I-400 a I-14 proběhla relativně v klidu. Pravda, Američané byli poněkud nervózní, jednak proto, že takovou obludu jako I-400 si neuměli ani představit (byla větší než jejich torpédoborce), jednak proto, že nemohli vědět, jestli Japoncům na poslední chvíli nerupne v kebuli a nebudou si je chtít přibalit k nějaké hromadné sebevraždě. Abordážní skupiny byly tudíž pro jistotu po zuby ozbrojené, ale Japonci problémy nedělali a na důkaz přátelství se lámali v pase a zubili se stylem „má hubu od ucha k uchu a kdyby neměl uši, tak se chechtá dokola“. A už po několika hodinách se bývalí nepřátelé docela spřátelili. Ne, že by se z nich stali zrovna kamarádi na život a na smrt, ale celkem dost Japonců umělo trochu lámat angličtinu a když si obě strany navzájem povymě?ovali cigarety a ukázali fotografie blízkých, Američanům došlo, že i Japonci jsou celkem normální lidi a jsou rádi, že už je po všem. Japonci zase pochopili, že Američané rozhodně nejsou „dáblové s bílými tvářemi“ - jak se zpívalo v jedné jejich vojenské písni – a doufali v brzký návrat domů.

Američané obsazují I-400

Image


To na I-401 taková idylka rozhodně nepanovala, problémy dělal především Ariizumi. Tvrdě odmítal americkou abordážní skupinu, souhlasil jen s vysláním vyjednávače na Segundo, ale současně se vymlouval, že nemá žádný člun k parlamentářově dopravě. Pádlovat tak museli Američané, naložili navigátora Munea Banda a odvezli si ho k rozhovorům. Jednání nebylo vůbec jednoduché, do značné míry i proto, že Ariizumimu definitivně hráblo. Narušoval Bandovu práci tím, že ho Bandoa pro instrukce (ještě dvakrát museli Američané pádlovat tam a zpět) a dokonce signalizoval, aby Segundo I-401 torpédovala. Když ho kapitán Johnson neposlechl a Bandu drze signalizoval „vydržte, vyjednáváme“, vydal Ariizumi rozkaz potopit loď. Jenže se stala divná věc: korvetní kapitán Nambu rozkaz odmítl vykonat a posádka se za něj postavila! To Ariizumiho zlomilo a Bando mohl konečně v klidu vyjednat kapitulační podmínky. Při té příležitosti kupodivu zjistil, že se s Johnsonem už asi jednou viděl. Ještě před válkou Bando coby kadet přicestoval s výpravou kolegů z Etadžimy do Annapolisu, kde si své rekrutské roky zrovinka kroutil i Johnson. Inu, ne nadarmo se říká, že svět je malý…
Bando se vrátil na I-401 s pěti Američany vedenými kapitánporučíkem Balsonem. Veliteli Nambovi řekli, že 31. srpna v pět ráno bude japonská vlajka nahrazena americkou. Ariizumimu to mohli sdělit jen skrz dveře, protože se zamknul ve své kabině, k ránu dal pistoli do úst a zastřelil se. Udělal to asi naschvál tak, aby se jeho mozek rozstříkl po stěnách vyzdobených fotografiemi námořníky z miniponorek, kterým velel při útoku na Pearl Harbor. Možná i díky tomu byl obřad výměny vlajky krátký a jednoduchý. Balson spustil japonskou vlajku, vyvěsil americkou, japonskou složil a dal ji kapitánu Nambuovi. Pak mu Nambu dal své dva meče, stiskli si ruce a to bylo všechno. Ariizumi byl pohřben bez obřadu – v obyčejném v pytli do moře.
Tím příběh obřích ponorek Sen Toku víceméně končí. Převzaly je kořistní posádky a japonským námořníkům bylo slíbeno, že až Američany naučí co a jak, budou propuštěni do civilu. Přesně to se také stalo a 27. září šli Japonci domů. Na rozloučenou dostali od svého námořnictva několik uniforem z teď již zbytečných skladů a všichni důstojníci byli povýšeni o jeden stupe?. Američané s obrovskými ponorkami podnikli několik cvičných plaveb a 11. prosince se vydali i s I-14 do Pearl Harboru, kam dorazili 6. ledna 1946. Tam si je s údivem prohlížel kde kdo a mezitím se rozhodovalo, co s nimi bude dál. Jeden z nápadů byl triumfální příjezd do New Yorku a možná i přestavba v památník nebo muzeum. Jenže o japonskou ponorkovou techniku projevil značný zájem Stalin, a tak bylo 26. března rozhodnuto o jejich likvidaci. I-14 torpédovala ponorka Bugara (Greenup) 28. května, I-401 Gabzon (Cole) 31. května a I-400 Trumpetfish (Bell) 4. června 1946.
Bývalý velitel I-400 Tošio Kusaka po válce velel repatriační lodi Šinko Maru a vozil do Japonska bývalé zajatce. V roce 1948 si ho našla spravedlnost a za střelbu do trosečníků z lodi Richard Hovey (zahynulo osm mužů z jednasedmdesáti) dostal pět let. Celý trest si odseděl a potom až do odchodu do penze velel obchodním lodím. Zemřel v roce 1999. Nobukijo Nambu z I-401 se zprvu protloukal všelijak, a potom se k válečnému námořnictvu vrátil, velel ponorkové škole a do penze odešel jako kontradmirál. Curuzo Šimizu z I-14 začal sedlačit, v roce 1948 byl pro podezření z válečných zločinů zatčen a o dva měsíce později propuštěn pro nedostatek důkazů. Později se také k válečnému námořnictvu vrátil a i on to dotáhl na kontradmirála. Zemřel v roce 2001. Svérázný pilot Kazuo Takahaši měl vojenského života asi opravdu plné zuby a dokonce odmítl závěrečné povýšení. Stal se učitelem a občasným novinářem, zemřel v roce 2005. Takahašiho flegmatický velitel Toru Jošimine se zpočátku protloukal jak mohl, nakonec se stal majitelem závodní jídelny ve firmě Nissan a zemřel v roce 2005.

Ubikace na I-400. Pod „postelemi“ skří?ky na osobní věci.

Image


Posádka U-400 v roce 1945...

Image

… a v roce 1997. Kapitán Kusaka sedí v dolní řadě uprostřed vedle své paní.

Image


Protože jsem se článkem babral víc než půl roku, dal jsem jej i na www.palba.cz

Literatura použitá v prvních dvou dílech
Chris Marshall: Velká obrazová encyklopedie lodí, Cesty 1995
Richard O´Neil: Sebevražedné jednotky, Mustang 1995
Chris Chant: Ponorky, Rebo 2009
Edwin P. Hoyt: Americké ponorky ve válce, Beta 2000
Edwin P. Hoyt: Slyšte, slyšte, Oldag 2000
Edwin P. Hoyt: Japonsko ve válce, Oldag 2000
Hrowe H. Sounders: Duel v Pacifiku, Mustang 1995
Josef Novotný: Causa kamikaze, Naše vojsko 1991
Henry Sakaida, Gary Nila a Koji Takaki: I-400, obří japonská podmořská letadlová loď, Dobrovský 2008
Micuo Fučida, Masatake Okumiya: Midway, Mladá fronta 1990
Aleš Skřivan: Pád Nipponu, Mladá fronta 1990
Vladimír Hynek, Petr Klučina, Evžen Šk?ouřil: Válečné lodě 3, Naše vojsko 1988
Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek: Válečné lodě 4, Naše vojsko, 1993
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Salvy nad vlnami, Naše vojsko, 1993
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Námořní válka vrcholí, Naše vojsko 1995
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek:: Vítězství přichází z moře, Naše vojsko 1999
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Loďstva států účastnících se Druhé světové války
Vladimír Francev: Až ke dnu, ARES 2005
Wolf Pack: The Story of the U-Boat in World War II, Googlebooks
Carl Boyd, Akihiko Yoshida: The Japanese submarine force and World War II, Googlebooks
Samuel Eliot Morison: History Of Naval Operations In WW2, Googlebooks
Miloš Hubáček: Pacifik v Plamenech, Panorama 1980
Miloš Hubáček: Ofenzíva v Pacifiku, Mladá fronta 2000
Miloš Hubáček: Vítězství v Pacifiku, Mladá fronta 1999
Miloš Hubáček: Válka končí v Pacifiku 1. a 2., Paseka 2000
Alan Schom: Americký orel proti vycházejícímu slunci, Jota 2005
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři díl 1. – 5., Libri 2001/2002
František Novotný: Veleobři oceánů, Albatros 2003
Dan Van Der Vat: Ponorky ve válce, Argo 1997
Dan Van Der Vat: Válka v Pacifiku, Argo 2001
Richard Tregaskis: Bitva o Guadalcanal, Votobia 1997
A možná ještě něco. Plus interfernet.


  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 6/8/2010, 12:06  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroy - Parád sice som sa o túto tému zaujímal nejak pred rokom a tak som už vela vecí poznal, ale tento článok je proste SUPER!


  
ovd77
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 6/8/2010, 20:27  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

ten článek je super,ale chtěl bych vidět tváře Američanů kdy uviděli I-400 Surprised Cool musel to být pro ně fakt šok


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/8/2010, 07:26  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Chichichi, zdá se, že to fakt někdo dočetl až do konce... Surprised


  
ovd77
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/8/2010, 11:23  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jo máš pravdu Surprised Surprised jak sik nejsem na dlouhé čtení Cool Cool ale čtu si to postupně proto tu jsem co den


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

75429 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.7384s ][ Queries: 19 (0.0234s) ][ Debug on ]